Dne 7. prosince 1918 měl mladý osmnáctiletý poručík David McConnell za úkol přeletět se svým dvouplošníkem z domovského Scamptonského letiště na náhradní, vzdálené asi 100 kilometrů. Zde měl stroj zanechat a odtud se vrátit jiným strojem.

Přestože bylo špatné počasí s hustou mlhou, rozhodl se poručík, že úkol dokončí. Chtěl se vrátit na základnu tak, aby stihl oblíbený čaj o páté se svým kamarádem Larkinem.

Larkin seděl v tomto nevlídném počasí u krbu, když těsně před půl čtvrtou spatřil svého kamaráda Davida McConnella, jak nahlédl do místnosti se známým pozdravem „Ahoj chlape“.

Larkin udiveně pohlédl na hodinky a zeptal se na let. Dostal odpověď, že vše proběhlo v pořádku a s pozdravem „No nazdar“ zmizel za dveřmi.

Zanedlouho přišel do místnosti jiný pilot a mezi řečí se zmínil, že doufá, že se David včas vrátí, aby mohli večer zajít na skleničku. Larkin ho ujistil, že je David již zpátky, že s ním před chvílí mluvil.

Jaké však bylo Larkinovo překvapení, když před večerem dorazila zpráva, že David McConnell těsně před přistáním na vzdáleném letišti havaroval a po nárazu hlavou do kulometu svého letadla i přes rychlou pomoc zemřel.

Jak je tedy možné, že ve stejný čas havárie asi 100 km odtud, jej kamarád Larkin spatřil na domácím letišti a vyměnili si pozdravy a několik vět? Byl to tedy jen přízrak Davida, který se v okamžiku smrti přišel rozloučit se svým kamarádem Larkinem?

Podle některých dalších příběhů, především z válečných dob, se někdy stávalo, že v okamžiku smrti se duch zemřelého přišel rozloučit s příbuznými či známými.