Měl by to být klidný přístav po náročném dni. Oáza klidu a pohody, zasloužený odpočinek. Jenže pro někoho se spánek mění na chvíle teroru, kvůli kterým se bojí večer usnout.
Spánková paralýza, lucidní snění, fantomové vjemy či náměsíčnost, to vše patří k poruchám, které by měly pramenit z mozku, ale přitom se zdá, jako kdyby šlo o pozdravy ze světa nadpřirozena…
Existuje na světě děsivější jev, než je spánková paralýza? Její oběti by vám řekli, že nikoliv. Své stavy přirovnávají k situaci, kdy by se člověk probudil mrtvý v hrobě – mysl funguje, ale tělo se nemůže ani hnout.
Jenže neleží v rakvi, ale v ložnici, ve vlastní posteli. A nejsou tam sami… Společnost jim dělají tzv. stínomuži, černé postavy, na nichž se nedají rozeznat žádné rysy. A to je ta lepší varianta.
Jindy lidé ve spánkové paralýze bez hnutí leží, s očima široce otevřenýma, zatímco se nad nimi naklání zrůdná tvář, zblízka si je prohlíží, nebo na ně řve. V některých případech dochází i k fyzickým, bolestivým útokům.
A tohle se někomu děje den za dnem, noc za nocí. Jaké hrůzy se nás ve spánku zmocňují? Co nás ovládá ve chvílích, kdy o sobě nevíme?
Horor, kde hrajete hlavní roli (mělo by jít jako první)
Zmínky o stavech připomínajících spánkovou paralýzu nacházíme ve staletí starých textech, nejde tak o žádný novodobý jev.
Dost možná ji graficky poprvé zachytil švýcarský malíř Henry Fuseli (1741–1825) na svém obrazu z roku 1781 nazvaném Noční můra. Výjev ukazuje spící ženu, kolem níž se zrovna odehrává její děsivý sen.
Na trupu jí sedí démon, vedle postele ji vytřeštěnýma očima upřeně pozoruje černý kůň. Přesně takové pocity popisují oběti spánkové paralýzy. Tíhu na hrudi, kvůli které se nemohou nadechnout, a také nepříjemně blízkou přítomnost neznámých stvoření.
Jsou výplody naší mysli, nebo něčím reálnějším, hrozivějším? Ani odborníci netuší, proč se spánková paralýza děje, co ji způsobuje a jak se proti ní účinně bránit. Nemůžete se z ní dokázat sami probudit, musíte to přečkat, dokud neskončí sama od sebe.
Může pomoci víra?
Spánkovou paralýzu lidé často zažívají už v dětství, a výjimkou není ani Američanka Connie Y. z Kalifornie. Tu paralýza zprvu potkává jen občas, s mnohaletými odstupy. Poprvé je jí 5 let, podruhé 15. Pak se ale vrací častěji.
Vnímá u sebe v ložnici zlo, nenávist těch, kteří ji přichází ve spánku navštěvovat. Jeden z přízraků se zastavuje u její postele, naklání se nad ní a nelidsky jí křičí přímo do ucha.
Connie by se třásla hrůzou, kdyby se mohla hnout, ale každý kousíček jejího těla jako by vážil tunu. Těm zvukům říká „spirituální řev démonů“. Zkouší poslední zoufalou věc, která ji napadá – obrací se k bohu, prosí o pomoc Ježíše Krista.
Opakuje jeho jméno, a démon k jejímu úžasu mizí. Od té doby má klid. Dává se na křesťanství a odmítá věřit oficiální lékařské definici spánkové paralýzy. „Je to jen termín, aby se dalo nějak racionálně vysvětlit, co se při těch hrozných stavech děje.
Ale podle mě to není pravda,“ říká Connie. „Já si myslím, že to celé souvisí s duchovní oblastí a že je to úzce spojeno s paranormálními aktivitami.“ Jak to vidíte vy?
Věříte spíš definici odborníků, nebo názoru někoho, kdo spánkovou paralýzu prožil na vlastní kůži?
Probudit se do snu
Kdo by nechtěl umět ovládat své sny? Ocitat se každou noc ve světě neomezených možností, bez jakýchkoliv následků!
Přesně o tom je lucidní snění – zdá se vám sen, a vy si najednou uvědomíte, že to není realita, a že se může splnit každé vaše přání, vše, co si dovedete představit. I tyto stavy se ale mohou rychle proměnit v noční můru.
Když se v lucidním snu podíváte do zrcadla, váš odraz tam bude zdeformovaný, případně bude chybět úplně. Nebe či zem bývají nedokončené, a když byste si zkusili propojit ruce, projdou skrz sebe.
Zažít se ale prý dá i bolest, např. lidé v lucidním snu prý mohou zjistit, jaké to je, když jim hoří nějaká část těla.
Také se může stát, že v okamžiku, kdy váš mozek procitne a uvědomí si, že je ve snu, vás z něj může vyhodit takovou rychlostí, že se proberete do spánkové paralýzy! Vaše tělo se zkrátka probrat nestihne, a vás pak čekají dlouhé okamžiky ve společnosti hrůzy…
Pokusy o komunikaci
Američanka Karen Konkoly studuje doktorát na Severozápadní univerzitě v Pensylvánii. V jeho rámci se zabývá právě lucidním sněním a dosahuje pozoruhodných výsledků.
Nejvíc jí zajímá, co všechno během něj mohou lidé, neboli testované subjekty v její laboratoři, dokázat. A prý je toho až překvapivě hodně. Například je možné s nimi mluvit!
Takže zatímco se zkoumaní jedinci nachází ve snu a ví o tom, v reálu z lůžka odpovídají Karen na její otázky, a někdy třeba i na jednoduché matematické úkoly. A to zcela jasně a srozumitelně, nejde o typické mumlání ze spánku.
„Během experimentu jsme zjistili, že s námi v REM fázi spánku skutečně mohou komunikovat, zapojit paměť, vymýšlet odpovědi,“ říká Karen. Navíc, po probuzení si lidé ony konverzace, co vedli ve snech, pamatují.
Prý slyší hlas, který jako kdyby vycházel z nějakého rozhlasu. Takovým úspěchem končí zatím jen 18 % pokusů, ale jsme teprve na začátku. Kdo ví, jak daleko se ve zkoumání lucidních snů dostaneme, a co tam objevíme…
Fantomové vjemy
Tzv. syndrom explodující hlavy naštěstí není nutné brát doslova, nikomu hlava ve spánku jen tak nevybuchne. Jedná se o náhlý hlasitý zvuk nebo jasný záblesk světla, po němž se s leknutím probudíme.
Někteří lidé poté cítí skutečnou bolest hlavy, jako kdyby se to stalo doopravdy, případně mají i krátkodobé halucinace. Jindy se zas stává, že člověk těsně před usnutím v hlavě slyší útržky konverzací úplně cizích lidí.
Takové situace jsou fascinující, jako kdybychom se naladili na frekvenci někoho jiného a odposlouchávali jej. Ale zapamatovat si z toho něco, je nemožné. Proč mozek takové zkraty předvádí? Další podivným jevem jsou hypnagogické záškuby.
Jistě to znáte – prostě ležíte a najednou vám sama od sebe sjede noha, jako kdybyste po něčem uklouzli. Když se to děje sem tam, je to normální, ale jakmile k tomu dochází často, nemůžete spát.
Až 10 % populace se dle statistik během spánku pravidelně probouzí s pocitem, že padají do prázdna, do úplné tmy. Jako kdyby si mozek trénoval, až do ní jednou vstoupí napořád…
Sny, co k nám promlouvají
Většině lidí se v noci zdá sen, ráno si ho nepamatují, další den mají jiné vidiny, zase je zapomenou, a takhle to jde dál. Jenže někomu se noc co noc zdá jeden a ten samý sen.
Může jít i o děsivé, nepříjemné věci, po kterých se člověk probouzí zmatený, po tisící z toho samého výjevu, takže už ani neví, co je realita.
Podle průzkumů jde většinou o sny, kde se lidé vrací zpět do školy, vypadne jim zub, jsou někde nazí, někdo je pronásleduje, případně mají autonehodu. Studie naznačují, že se nám skrze ně snaží náš mozek připomenout něco důležitého.
Někdy ale není snadné zjistit, o co jde. Každopádně když se to podaří, opakující se noční výjevy skončí a my jsme zase volní. Jde zřejmě o jedno z dalších tajemství našeho podvědomí a záhady toho, co všechno mozek dovede, a jak funguje.
Věštby, nebo cesty časem?
Někdy nám sny možná mají něco připomenout, ale jindy jako kdyby nás varovaly. Těch případů, kdy se někomu s předstihem prokazatelně zdálo o budoucí reálné tragédii, známe docela dost. Za všechny připomeňme Američana Davida Bootha.
Kancelářského pracovníka z amerického Cincinnati pronásleduje od 15. do 24. května 1979 den za dnem ta samá noční můra. Pozoruje v ní letadlo, jak se krátce vznese nad přistávací dráhu letiště, pak náhle mění směr a končí v plamenech.
Sice si připadá jako blázen, přesto volá na Federální leteckou správu USA. Jenže zjistit, kdy a kde se má neštěstí stát, je nemožné. Až do 25. května 1979, kdy k němu dojde v Chicagu. Umře téměř 300 lidí. Jak se dá něco takového racionálně vysvětlit?
Některé studie se zabývají teorií, že spící lidská mysl je schopna zachytit a poskládat útržky informací mnohem rychleji, než vědomá mysl. Proto prý někdo ve snech může vidět to, co se má teprve stát. Výzkum v této oblasti jistě bude probíhat i nadále.
Noční děsy
Noční můru má čas od času každý. Většinou jsou celkem neškodné, dotyčný otevře oči a tím všechno skončí. To ale neplatí u jejich mnohem horší varianty – nočních děsů. Tam hrůzné výjevy pokračují i po otevření očí, dějí se přímo kolem nás.
Jde o krátké (ale mohou trvat až 10 minut – pozn. red.), extrémně strašidelné sny. Bývají spojené s panikou, křikem, často je při nich možné se i posadit.
Nejhorší je, že lidi lapené v nočním děsu nelze probudit, veškeré takové snahy by vedly jen k jejich ještě intenzivnější panické reakci. Bohužel se stává, že si při nočních děsech někdo i ublíží, jelikož vůbec nekontroluje, co dělá.
Po probuzení ihned upadá zpět do spánku a ráno si nic nepamatuje. Jde zkrátka o stav, kdy jsme až několik minut napevno v zajetí hrůzy.
Když se změníme v loutky
Náměsíčnost patří k nejznámějším bizarním „aktivitám“, které lidské tělo a mozek společně ve spánku podnikají. Můžou být důsledkem nočního děsu, ale většinou o nich slýcháme v rámci humorných historek, vídáme je v komediích.
Jsou známé případy, kdy člověk ve spánku posekal trávník na zahradě, projel se na motorce, nakreslil úžasný obraz, nebo třeba připravil jídlo na další den či dirigoval orchestr. Ty tedy patří k těm úsměvným. Jenže náměsíčnost může skončit i tragicky.
Na začátku ledna 2014 umírá sedmadvacetiletý Angličan Rob Williams, když ve spánku vyleze z okna a začne šplhat po budově. Bohužel se zřítí dolů a pád nepřežije.
Z okna vyleze a spadne v roce 2007 také sedmnáctiletý chlapec v Německu, ale jako zázrakem utrpí jen lehčí zranění a dokonce po dopadu na zem dál spí!
Náměsíčný vrazi
Ač je to k nevíře, známe i incidenty, kdy náměsíčnost končí vraždou. 24. května 1987 se třiadvacetiletý Kanaďan Kenneth Parks zvedá doma z postele. Jde ven, nastartuje auto a ujede 20 km.
Zastaví až u domu rodičů své manželky, s nimiž má skvělý vztah. Možná ho i chtějí vítat, jenže Parks není sám sebou… Tchána uškrtí a tchýni ubodá. Poté zamíří rovnou na policejní stanici, kde se k vraždám dozná.
Jako kdyby při tom vůbec nevěděl o zraněních, která má na rukou. To evidentní nevnímaní bolesti a rodinná historie náměsíčnosti vede později odborníky a porotu u soudu k jasnému závěru – Parks celou dobu spal! Není tudíž za své hrůzné činy zodpovědný.
Mimořádně tragický je také osud Velšana Briana Thomase. Ten v červenci 2008 během kempování v přírodě zabije svoji manželku Christine. Záznam jeho hovoru na pohotovost mluví za vše: „Co jsem to provedl?!
Myslím, že jsem zabil svoji ženu, neprobouzí se! Bože, myslel jsem, že se k nám někdo vloupal, rval jsem se s nimi, ale byla to Christine…“ naříká. I jeho soud sprostí viny, protože byl v době vraždy náměsíčným.
Jak vidno, ve spánku se tedy musíme mít na pozoru sami před sebou, i před ostatními.
