Kolem oper se točí celá řada záhad. V některých sálech údajně řádí duchové, jistá operní díla prý svým tvůrcům přinášejí nevysvětlitelnou smůlu a návštěva konkrétních představení vás může stát život!
Na konci června roku 1911 dostane rakouský dirigent Felix Josef von Mottl (1856–1911) infarkt přesně ve chvíli, kdy vede orchestr do druhého dějství opery Tristan a Isolda při představení v Mnichově.
Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního. V naprosto stejné situaci však dostane mrtvici německý dirigent Joseph Keilberth (1908–1968) v červenci roku 1968 rovněž v Mnichově.
Opět vede orchestr do druhého dějství a jde o naprosto stejnou operu. Je to jen náhoda? Nad operou Tristan a Isolda německého hudebního skladatele Richarda Wagnera (1813–1883) se údajně vznáší strašlivé prokletí. A nejen nad ní…
Krutá kletba znovu útočí!
Z vídeňského divadla Ringtheater vybíhá několik vyděšených diváků. „Zachraň se, kdo můžeš!“ křičí přitom. Celá budova za nimi je v plamenech.
V prosinci roku 1881 se zde má hrát opera francouzského skladatele německého původu Jacquese Offenbacha (1819–1880) s názvem Hoffmannovy povídky, když se náhle stane cosi šokujícího.
Krátce před začátkem představení za dosud nevyjasněných okolností vybuchne plyn a celé divadlo se ocitne v plamenech. Diváci propadnou panice a hrnou se ke dveřím, které se však otevírají směrem dovnitř. Dostat se ven je tak nesmírně obtížné.
Mnoho lidí je ušlapáno, jiní vyskočí z okna. Největší část z nich uhoří. Výsledkem je strašlivých 384 obětí. Jak k něčemu takovému mohlo dojít? Odpověď je údajně více než prostá. Opera Hoffmannovy povídky je prokletá!
Příliš mnoho požárů
Některá operní díla jsou údajně pronásledována temnými silami. Na paty se jim prý totiž lepí až nadpřirozená dávka smůly.
Příkladem jsou Hoffmannovy povídky dokončené v roce 1880. Jejich autor Jacques Offenbach se jim naplno věnuje poslední tři roky svého života a nepřeje si nic jiného, než je spatřit na jevišti. V jednu chvíli prý dokonce říká svému psovi Kleinzachovi:
„Dal bych všechno za to, abych mohl být na premiéře.“ Té se ale nedožije. Jako naschvál umírá pouhé čtyři měsíce před ní. Další „údajná“ nehoda se stane zhruba rok po smrti slavného skladatele.
V té době vypukne ve vídeňském divadle Ringtheater strašlivý požár právě před uvedením nešťastné opery. A série „náhodných nehod“ je završena v květnu roku 1887, kdy při provedení díla opět vypukne požár – tentokrát v Komické opeře v Paříži. V té chvíli už se o dílu otevřeně hovoří jako o prokletém.
Chybí jim štěstí?
Oper, nad nimiž se vznáší jakási kletba, údajně existuje celá řada.
Například o Síle osudu od italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901) se proslýchá, že nosí smůlu.
Kvůli tomu v ní dokonce odmítne účinkovat velmi pověrčivý italský operní zpěvák Luciano Pavarotti (1935–2007).
Další údajně prokletou operou je Tristan a Isolda německého hudebního skladatele Richarda Wagnera, který ji dokončí v roce 1859. Komplikace provázejí už její tvorbu, během které Wagnera opustí jeho manželka.
Premiéra opery je kvůli finančním problémům odkládána celých šest let. V květnu roku 1865 mají ústřední role ztvárnit Ludwig Schnorr von Carolsfeld (1836–1865) a jeho manželka Malvina (1825–1904).
Jenže Malvina náhle ztratí hlas, a premiéra se tak musí o měsíc odložit. Skutečný šok však přijde šest týdnů po premiéře, kdy náhle z neznámých příčin umírá tehdy teprve 29letý Ludwig Schnorr von Carolsfeld.
To znamená konec kariéry i pro jeho ženu, protože ta se ze ztráty svého manžela nemůže vzpamatovat a rozhodne se, že už nikdy nebude zpívat. Skutečně jsou některé opery prokleté, nebo se na ně jen nabalilo obrovské množství smůly?
