Je pátek 28. února 1975 a nástupiště stanice Moorgate londýnského metra se plní lidmi. V 8:46 ráno přijíždí vlak, jenže místo aby zastavil, prosviští kolem překvapených cestujících a narazí do betonové zdi na konci tunelu.

Tříští se sklo, kroutí se kov, umírají lidé a nikdo dodnes vlastně neví, co se vlastně stalo…

Smrtící čísla

Síla nárazu promění 16 metrů dlouhou soupravu v 6 metrů dlouhou hromadu šrotu. Trvá to čtyři dny, než záchranáři z vraku vyprostí poslední mrtvé tělo. Ze zhruba 300 cestujících, kteří vlakem jeli, umírá 43 a dalších 74 je zraněno.

Pekelná práce

Vyproštění samotného vraku je hotová noční můra. V tunelu je šero, teplota stoupá ke 48 stupňům, kvůli prachu a sazím se tu nedá dýchat a ve vzduchu jsou cítit rozkládající se těla.

Hasiči mají proto nařízeno pracovat jen 20 minut a pak si dát čtyřicet minut pauzu na čerstvém vzduchu.

Pozornost vyšetřovatelů se nejprve zaměří na samotnou soupravu. Brzy je ale jasné, že samotný vlak neměl žádnou poruchu a všechno, včetně brzd, fungovalo, jak mělo. Zbývá prověřit samotného řidiče Leslieho Newsona.

Kolegové o něm hovoří jako o spolehlivém a zodpovědném řidiči, a přesto se objevují svědectví lidí na nástupišti stanice Moorgate, že prý v kabině jen nečinně seděl a nesnažil se nic dělat.

Spáchal řidič soupravy sebevraždu?

Pitva vyloučí srdeční selhání, mrtvici i užití léků, jenže zároveň se ukáže, že Newson se před nárazem skutečně nehýbal a ani nezvedl ruce před obličej, což by byla běžná instinktivní reakce – proč? Zbývá tak verze o sebevraždě. Jenže ani ta nedává smysl.

Newson měl plány, po práci chtěl jít dceři koupit automobil, v jeho tašce ve zdemolované kabině se navíc našly sešity s poznámkami o tom, co dělat v případě potíží.

Objevují se různé teorie, podle kterých se Newson zasnil nebo dokonce byl zhypnotizován, ale neštěstí zůstává dodnes záhadou…