Je německá obec Wittlich domovem možná nejvěrohodnějších historek o výskytu vlkodlaka vůbec? Svědectví z německého města Morbach to naznačují!

Vše začíná už několik staletí nazpět, za časů napoleonských válek (série válečných konfliktů mezi lety 1803–1815 – pozn. red.). Tady měl jeden z dezertujících vojáků, jistý Thomas Johannes Baptist Schwytzer přepadnout a zavraždit farmáře i jeho manželku.

Žena ale předtím, než vydechne naposledy, stihne vyřknout strašlivou kletbu, kterou vojáka promění v to, čím už stejně byl – v nelidské monstrum.

Kůže na těle se mu začne napínat a praskat, raší z ní dlouhé chlupy, čelist se láme a protahuje, paže vymykají z kloubů, ruce deformují v pařáty s ostrými nehty… Šílený bolestí i vztekem pak utíká do lesů, kde má přebývat dodnes.

Proto tu najdete oltář, kde musí za každého počasí hořet svíčka. Traduje se, že když zhasne, vlkodlak se vrátí. Jde jen o mrazivou pohádku na postrašení dětí?

Někteří američtí vojáci, kteří mají poblíž Morbachu ke konci studené války (období politického a vojenského napětí mezi Sovětským svazem a USA v letech 1947–1991 – pozn. red.) základnu, si to nemyslí.

Horor pro nováčky?

Příběh o vlkodlakovi je v oblasti natolik populární, že se i místní fotbalový klub jmenuje Morbach Monsters. Jenže shovívavé úsměvy všem ztuhnou poté, co sem ke konci 80. let přijíždí americká vojenská policie.

Jejich úkolem je vyšetřit sérii nahlášených pozorování od příslušníků armády. Ta se týkají vlku podobného stvoření, jež se pohybuje vzpřímeně po dvou končetinách! Má být vyšší než člověk, několika skoky je schopné překonat i oplocení.

Když chtějí vojáci tvora stopovat, k smrti vyděšení psi kňučí a odmítají vstoupit do lesa, kde se vytratil. Německý antropolog Matthias Burgard z Univerzity v Mainzu sbírá výpovědi mužů, kteří tvrdí, že jím byli v lese pronásledováni.

Nemohli si jej splést např. se zde hojně rozšířenými divokými prasaty? „Vyrostl jsem na farmě, takže snad, sakra, poznám prase,“ odvětí popuzeně jeden ze svědků. Jiný příslušník armády Burgardovi řekl:

„Vždycky je sranda postrašit nováčky historkami o vlkodlakovi a pak je poslat samotné do lesa na obhlídku.“ Nehraje tu tak nakonec největší roli až příliš bujná lidská představivost, schopná vytvořit z ničeho i ty nejděsivější příšery?