Válka a hrůza kráčí vždy ruku v ruce, a to napříč celými našimi dějinami. Vojáci nikdy nevědí, který výstřel bude ten poslední, odkud se zjeví nepřítel a jestli je v příštím okamžiku nečeká boj o holý život.
Jenže co když se ukáže, že čelí něčemu mnohem děsivějšímu, než jsou „jenom“ další lidé? I takové příběhy kolují po moderních bojištích.
Je 25. prosinec 2002. Skupina amerických mariňáků mapuje jeskyně poblíž Tora Bora v Afghánistánu. Něco však ruší signál na jejich sonarech. Tři muži, desátníci Sawyer, Wade a seržant Carlos Ramos, se oddělují od ostatních.
Chtějí zjistit příčinu narušení, a tak se vydávají hlouběji do temnoty. Pomalu se plíží šerem jeskynních útrob. Bohužel, Wadeovi dnes není přáno. Šlápne do pasti, čímž odpálí malou nálož, která ho vyhazuje do vzduchu. S bolestným křikem dopadá na zem.
Má zlomenou páteř, nemůže se zvednout. Jeho otrlé parťáky ale rozhodí až další okolnost: Wade tvrdí, že nad ním přeletělo něco velkého a že to mělo křídla. Vojáci se v tu chvíli nacházejí jen kousek od zdroje rušícího jejich signál a rozhodnou se k němu dojít.
Když už tam skoro jsou, signál mizí. Zmateně se po sobě dívají. Najednou se signál objevuje znovu a přímo v místě, kde leží Wade! To už slyší zoufalou střelbu a jekot Wadea, v němž se mísí bolest a děs. Pak utichá.
Když k němu doběhnou, vidí, že ho muselo rozsápat nějaké zvíře. Vzhlédnou a uvidí ho. Údajně je to člověku podobný tvor s ženskými rysy a netopýřími křídly.
A za ním stojí další… Mariňáci se dávají na útěk, živý se z jeskyně dostává jen seržant Ramos, který celý příběh i odvypráví. Šlo ale o skutečnost, nebo halucinace?
Schovejte děti
V roce 2007 dělá vyšetřovatel Tim King, veterán z Afghánistánu, rozhovor s jedním ze svých následovníků v oblasti. Povídají si o běžných vojenských záležitostech, když se ho mladší kolega zničehonic unaveně zeptá:
„A o těch problémech, co tady máme s upíry, už jste slyšel?“ King chce vědět podrobnosti. Dozvídá se, že upíři prý žijí v poušti a že jsou o něco vyšší než běžný člověk.
Místní se jich obávají po staletí, právě oni mají být příčinou, proč zde beze stopy mizí lidé. „Hrozně se jich bojí, už jenom pomyšlení na upíry je děsí k smrti. Přicházejí v noci a občas se někdo ztratí, hlavně děti. Vesničané před nimi schovávají i zvířata.
A to se tu děje už pěkně dlouho, jen se o tom nikde ve světě neví,“ říká Kingovi. Strach z nich mají dokonce i jinak stateční vojáci. „Jo, i naši chlapi jsou vyděšení. Už je několikrát viděli.
Je jim jasné, že proti nim nic nenadělají, že mohou jen zalézt do baráku a doufat, že po nich nepůjdou,“ uzavírá své zvláštní vyprávění mladý voják. Co si o něm myslet?
