Elixír mládí hledají lidé snad odnepaměti. Někteří mořští živočichové však nic takového nepotřebují, umí totiž donekonečna obnovovat své buňky. Mohla by to podobně fungovat i u lidí?

Asi padesátiletá americká žena Lucy Adams usedá do křesla luxusně vybavené ambulance. Ačkoli má už tři vnoučata, na jejím těle byste vrásky hledali jen stěží. „Tak kolik si dneska dáme, paní Adamsová?“ ptá se pacientky sestřička.

„Cítím se nějak unaveně, poprosím o dávku a půl. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy humra konzumovat nitrožilně a vyměním ho za plastického chirurga,“ usmívá se Lucy. Je humr skutečně oním hledaným elixírem mládí?

<>

◀▶

BUŇKY, KTERÉ NESTÁRNOU

Podle nejnovějších výzkumů vědců patří humři do elitní skupiny živočichů, kteří jsou „biologicky nesmrtelní“. Znamená to, že nelze říct, jak vysokého věku by se mohli dožít, kdyby je nepostihla nemoc či zranění.

Jejich buňky totiž nestárnou. Alespoň ne běžným tempem. K jejich fyzickému opotřebení dochází zřejmě v delších intervalech než u jiných mořských živočichů. V roce 2009 se rybáři z amerického státu Maine podařilo ulovit humra, jehož věk byl odhadován na nejméně 140 let.

Jakého věku by se dožil, kdyby nebyl chycen? Mohli bychom zázračné schopnosti humrů využít k našemu prospěchu?

KLÍČ SE SKRÝVÁ V DNA

„Čím více vědců se o zkoumání toho jevu zajímá, tím častěji se vynořují další a další živočišné druhy, které se jeví jako schopné zcela vzdorovat procesu stárnutí,“ vysvětluje britský biolog Simon Watt. „Tyto druhy samozřejmě jednou zemřou, ale na rozdíl od lidí to není v důsledku nedostatečně látkové výměny. Nežijí jako lidé ve schránce předurčené k zániku.“ Zatímco lidské buňky jsou ke stárnutí „naprogramované“, některým mořským živočichům tento program chybí.

Jejich buňky se tak neustále obnovují. V našich buňkách je totiž telomerové vlákno, které se při dělení buněk postupně krátí a nakonec, když zmizí úplně, buňka umírá. U humrů to ale funguje jinak. Jejich tělo totiž obsahuje enzym telomerázu, který vlákna obnovuje, takže buňky jednoduše neumírají.

NESMRTELNÍ, ALE BEZ SEXU

Mnoho z druhů, u kterých se „nesmrtelnost“ objevuje, se však reprodukuje jinak než pohlavním stykem. „V evoluci nezáleží na tom, zda je něco dobré pro konkrétní organismus, ale jak je to podstatné pro geny, které mají být předány dál,“ vysvětluje Simon Watt. Poprvé byla nesmrtelnost zkoumaná u ploštěnců. Schopnost obnovovat tkáně je u nich tak velká, že dokážou regenerovat i zničený nervový systém. Za tuto jejich schopnost může také enzym telomerázy. Nemají ho ale všichni.

Byl totiž zjištěný jen u těch druhů, které se rozmnožují bez sexu. Bude snad nesmrtelnost vykoupená tím, že se nebudeme moci rozmnožovat tak, jak jsme zvyklí?

Autor článku: Kryštof Benoni