S trochou nadsázky bychom přírodní rezervaci Údolí Plakánek v Českém ráji mohli označit za tuzemské údolí smrti. Váže se k němu legenda, která se v mnohém neliší od stejnojmenných údolí kdekoliv ve světě.

Oficiální prameny k původu názvu uvádějí, že vznikl v 17. století a inspirovala jej rodina Plakánků, která v této oblasti spalovala uhlí, od čehož měla „uplakané oči“. 

Vypráví se ale i jiný, poněkud strašidelný příběh. Ten tvrdí, že Plakánek získává své jméno podle tajemných zvuků připomínajících pláč, které se údolím rozléhají…

Přízračný pláč prý lze čas od času zaslechnout ještě dnes a podle svědků působí dojmem, jako by vycházel z okolních pískovcových skal či ze samého nitra údolí, slyšet je převážně po setmění a k uchu náhodného svědka doléhá ze všech stran.

Komu pláč ve skutečnosti patří?

Mnoho důvodů k pláči

O původu tajemného pláče se vypráví mnoho příběhů. Ten vůbec nejhroznější vypráví o mladé ženě, dceři zdejšího uhlíře, kterou svedl šlechtic z nedalekého hradu Kost. Dívka otěhotněla a její milý ji vzápětí zavrhl.

Sama pak porodila šlechticovo potomka a zřejmě ze vzteku z opuštění novorozence zaživa pohřbila, jeho pláč se prý okolím rozléhal ještě několik dní, než děťátko zemřelo. Jeho matka prý krátce nato přichází o rozum a rovněž umírá.

Pláč je ale v údolí slyšet i poté. Údajně patří právě zavražděnému novorozenci, jehož duše tu bloudí a čeká, až jeho ostatky najde dobrý člověk a s úctou je pohřbí. Zmiňována jsou ale i jiná vysvětlení.

Podle další pověsti zvuky vydávají bloudící duše zemřelých, které marně hledají posmrtný klid. V jiné verzi jde pro změnu o duše odsouzenců, kteří zde byli mučeni a popravováni. Která z verzí je pravdivá?

Plakat může kdokoliv

Někteří badatelé původ tajemných zvuků přičítají na vrub tzv. Teorii kamenné pásky.

Ta pracuje s domněnkou, že se určité výjevy, zejména jsou-li doprovázeny silným emočním stresem, mohou za specifických podmínek „vtisknout“ do okolních hornin a později se znovu přehrát jako záznam na pásce.

A právě o pískovcích, kterých je v okolí skutečně mnoho, se říká, že dokáží lidské emoce nasát jako houba.

Pokud by se tato teorie prokázala jako pravdivá, pak by pláč mohl patřit prakticky komukoliv, od ztraceného a šťastně znovu nalezeného chlapce, o němž jedna ze zdejších pověstí vypráví, až po mučené kriminálníky.

Skeptikové pro změnu namítají, že pokud se tu strašidelné zvuky vůbec ozývají, mohou docela dobře patřit nějakému zvířeti. O zbytek se postará ozvěna, která zvuk dokáže zkreslit k nepoznání.

Podaří se někdy odhalit, které z mnoha navrhovaných vysvětlení je nejblíže pravdě?