Spatřit možného ducha je jedna věc, ale co když se bavíme rovnou o celé přízračné kavalérii, o desítkách duchů naráz? Jak je možné něco takového racionálně vysvětlit?

Ani 26. srpna 1914 není na západní frontě klid, zuří zrovna bitva u francouzského Le Cateau. A právě odtud máme zprávy o jezdcích, kteří jako kdyby se vůbec nebáli o svůj život. Zjevovali se po celém bojišti, řítili se skrze střely nepřátel, někdy je dokonce i napadali a zase mizeli v prachu a dýmu, jako kdyby se rozplynuli!

Reportáž o nevysvětlitelném úkazu přinesl britský deník Daily Mail. Šlo o výpověď očitého svědka, plukovníka britských expedičních sborů, které během 1. světové války pomáhaly Francii. Hovoří o situaci během jednoho z pozdních přesunů.

„Jel jsem ve skupince s dalšími dvěma důstojníky. Povídali jsme si, byli jsme tak unavení, že jsme se snažili hlavně neusnout. A jak jsme tak jeli, všiml jsem si, že v polích po obou našich stranách vidím početný sbor jezdectva.

Působili jako ucelená jednotka a zdálo se, že jedou stejným směrem jako my a že s námi drží tempo,“ řekl plukovník. Prý je takhle pozoroval asi dvacet minut, jeho společníci mezitím úplně ztichli. Nakonec jim řekl, co v polích vidí.

Ukázalo se, že všichni pozorují to samé, po stejný čas. Došli tedy k přesvědčení, že je to skutečná kavalérie. Ale odkud se tu vzala? Důstojník si bere několik mužů a jede neznámým společníkům naproti. Jenže nikoho už nemůžou najít. Nikde ani stopy po žádných jezdcích a noc je čím dál temnější.

Díky bohu, že jsou tady

Záhadné jezdectvo spatří během války i další vojáci. A nejde jen o svědectví pár mužů, existují výpovědi celých vojenských jednotek! Pohrávala si s nervózními a rozrušenými muži jejich psychika? Viděli věci, které tam nebyly?

Oni sami jsou o pravdivosti svých zážitků přesvědčeni. Tak jako korporál Johnstone, který vypovídal pro britský večerník The London Evening News. Tehdy se po náročné celodenní a celonoční cestě blížili k nejzazšímu bodu ústupu, nacházeli se zrovna na předměstí francouzského Langy, blízko Paříže.

„Už svítalo k dalšímu dni, světlo se probouzelo. Najednou jsme před sebou viděli obrovské skupiny kavalérie, seřazené jak při přehlídce. Byli to samí velcí chlapi na krásných urostlých koních. Pamatuji si, že jsem se otočil na kamarády z jednotky a říkám:

‚Díky bohu, už nejsme daleko od Paříže! Koukněte je tu francouzská kavalérie,‘“ vzpomínal Johnstone. I ostatní jezdectvo viděli zcela jasně. Jenže jak se k nim přibližovali, k jejich úžasu se jezdci začali vytrácet.

Zůstala po nich jen mlha a mrazení v zádech vojáků. „Jsem si naprosto jistý, že jsem ty jezdce viděl a že neexistovali pouze v mé představivosti. Nesnažím se tu vytvářet žádnou záhadu – říkám jen fakta,“ uzavřel své povídání Johnstone.