Lidé na skalním hradě Valečov na pokraji Českého ráje využívali jak skalní prostory či pukliny hradu, tak kombinace zděné zástavby a dřevěných přístřešků. V pískovci byly vybudovány i sklepy, zásobárny apod.

Kolem hradu potom vznikalo podhradí s hospodářskými stavbami a domy poddaných. Samotná doba vzniku však není přesně známa. Pro nás jsou nyní nejzajímavější tajuplné pověsti a legendy, které se k hradu vážou.

TAJUPLNÉ OKOLÍ HRADU

Jako každý správný hrad, i Valečov má v okolí několik zajímavých mystických pověstí. Ta jedna se váže ke skalisku s tzv. čertovou šlápotou – otiskem čertova kopyta.

Lidé se ani tehdy k sobě nechovali vždy přátelsky. A tak se stalo, že na úzké cestě mezi skalisky se potkaly dva vozy. Každý z vozků chtěl projet jako první a tak se velmi hlasitě pohádali a práskali přitom biči.

Tehdy se po světě potulovala také čertovská stvoření. Jeden z čertů seděl zrovna na kamenném ostrohu nedaleko hradu Valeč. Když už nemohl dál poslouchat vzájemné nadávky vozků, došla mu trpělivost a mohutně dupnul svým kopytem do skály.

Ta se pod jeho úderem začala drobit. V tu ránu oba vozkové při pohledu na čerta s rohy zjihli a vzájemně si začali pomáhat, aby rychle zmizeli z čertova dohledu. Dodnes se na jednom ze skalisek nachází prohlubeň ve tvaru čertova kopyta.

Na kopci zvaném Smrkovec severovýchodně od hradu Valeč je asi metr vysoký kámen. Jeho vrchní část byla kdysi v dávných dobách opracována do tvaru mísy s odtokovým žlábkem.

A tak se někteří archeologové domnívají, že hrad sloužil k různým obřadům našich prapředků a zřejmě i jako krvavé obětiště při dávných pohanských rituálech.

Okolo zříceniny hradu se nacházejí tvarově zajímavá skaliska, která podněcují fantazii.

POVĚSTI Z HRADU

Kdysi hrad Valečov, v období husitských válek, patřil dvěma bratrům – Bartošovi a Bernardovi. Oba se dali do služeb husitského hnutí a pojilo je osobní přátelství se Žižkou. Později po jednom z nich vládla na hradě vdova jménem Machna.

Podle pověsti to prý byla velice chamtivá osoba a nic pro ni nemělo větší význam než získané dědictví.

Protože tyto poklady samozřejmě v chaosu po skončení náboženských válek lákaly nejen tlupy loupežníků, ale také mocné a hrabivé šlechtické sousedy, dala paní Machna pod hradem vybudovat rozsáhlé podzemní chodby.

V pískovci i poddaní poměrně snadno vybudovali labyrint podzemních chodeb. Tam prý nechala schovat svůj poklad.

Pak ji však ovládl strach, že by některý z dělníků mohl tajemství prozradit. Proto na závěr prací vystrojila hostinu, při které prý víno teklo proudem. Zmožené dělníky poté dala tajně povraždit. Ale následkem toho přišla i o své poddané.

A tak se prý dodnes poklad skrývá někde v útrobách hradu. A také duch valečovské paní Machny tu hlídá svůj poklad a stále straší nezvané hosty. Je to prý duch s příšernou tváří a krvavýma očima.

Ostatně někteří lovci záhad tvrdí, že v labyrintu pískovcových chodeb je i jeden z mnoha přechodů do jiného časoprostoru.

DĚSIVÁ HLADOMORNA?

K exponátům hradu patří i tzv. hladomorna s přibližnou hloubkou kolem deseti metrů. Zde se legendy mísí s realitou.

V tomto případě se dostáváme od pověstí spíše k reálné funkci tohoto zařízení. Je velmi pravděpodobné, že to vlastně žádná hladomorna nebyla, ale spíše naopak. Domnělá hladomorna má tvar láhve se zúženým hrdlem. Takže zřejmě šlo o zásobní silo na obilí.

Podle názoru odborníků se po naplnění obilím zúžené hrdlo ucpalo, klíčící zrno postupně spotřebovalo kyslík a vyprodukovalo oxid uhličitý. Díky tomu se obsah jámy zakonzervoval a současně v ní nemohl škodit hmyz a hlodavci.

Ale i bez té hladomorny jde o romantické zříceniny uprostřed roztodivných skal. Ostatně i po opuštění majiteli hradu v 18. století skalní světnice bývaly obývány chudinou.