Kdekdo zná Dokský rybník, ale většinou pod známějším názvem Máchovo jezero. Ve středověku zde stávaly dvě menší tvrze. Jedna byla na návrší severně od Doks a jmenovala se Kluček.

Slovo pochází ze starého výrazu „klučení“, neboli kácení stromů a vyčistění místa v lese pro výstavbu obydlí nebo založení polí. Ta druhá tvrz, známá jako Myší hrádek, stála na pískovcové skále přímo v Máchově jezeře, chráněná jeho vodní hladinou.

Obě tvrze z historického hlediska nebyly nijak významné a nezapsaly se do dějin, ale jsou spojeny dávným příběhem stejného majitele.

Rytíř jménem Pancíř byl krutým pánem na Klučku. Vůbec nešetřil své poddané, kteří trpěli pod jeho vládou chudobou a hladem. Sám byl, zřejmě i podle jména, spíše vojákem, ale zřejmě ještě více loupežníkem, který lup z okolí shromažďoval na své tvrzi.

Když hlad poddaných nebylo možné vydržet, vydali se lidé na Kluček s žádostí o příděl chleba. Krutý pán vymyslel ďábelský plán. Lidem řekl, že je postupně nasytí, ale musí se rozdělit na dvě poloviny.

Jedna část odešla na tvrz, druhá měla počkat v dřevěném srubu. Jakmile jej chudáci zaplnili, nechal zamknout dveře a ze všech stran kolnu podpálit. Ani druhá část lidí na tvrzi nedopadla lépe. Posádce nařídil, aby vesničany naházeli ze skály do vody. A tak se z tvrze toho dne ozýval děsivý nářek umírajících.

Ale tento krutý čin nezůstal bez oplaty. Záhy se ze všech stran do plných stodol na Klučku prokousali dřevěnými stěnami stovky myší a vrhli se na obilí. I když se je posádka snažila hubit, za každých sto zabytých se objevila tisícovka nových.

Situace se stala neudržitelnou a tak se Pancíř se svým majetkem nechal převést lodí na ostrůvek, kde měl své lupičské sídlo v nevelké tvrzi, chráněné vodou jezera. Byl přesvědčen, že nad tou havětí chytře vyhrál, ale tu se náhle zčeřila hladina jezera.

Hejna myší jej přeplavala a vrhla se na tvrz. Dřevěné dveře byly ihned rozkousány a myším zubům neunikl ani sám Pancíř. A protože to byly myši, které ovládly tvrz, začalo se jí a ostrůvku říkat Myší hrádek.

Po tvrzi zbyly do současné doby na ostrůvku jen nepatrné stopy, vytyčující původní základy, Pískovcová skalka však ční z vody i nadále.

Dnes je ostrůvek v jezeře zajímavou a romantickou součástí Máchova jezera, stejně jako kraj, který básník Mácha tak miloval a obdivoval. A také připomínkou, že každý zlý skutek dříve nebo později může být stejně tak potrestán.