V 70. letech 20. století se v Bavorsku odehrál příběh, který by se mohl srovnávat se středověkými historkami. Příběh, jenž se vymykal racionálnímu přesvědčení.
Anneliese Michel se v roce 1952 narodila do silně věřící rodiny. Samotná dívka, jež byla s vírou v kontaktu již od útlého dětství, byla oddanou katoličkou. První problémy se začaly projevovat během studia na gymnáziu.
MĚLA SE Z NÍ STÁT UČITELKA
Učitelé německého gymnázia na dívku vzpomínali jako na hodné a pokorné děvče s velikou inteligencí. Anneliese se plánovala stát učitelkou a veškeré její studium k tomuto cíli směřovalo. Naneštěstí se u ní začaly projevovat záchvaty podobné epileptickým, agresivní stavy a nezvladatelné chování.
Při vyučování často upadala do bezvědomí. Teprve po prožití prvního epileptického záchvatu si jí okolí začalo všímat. Podle výpovědi vyučujících nebyla dívka šikanována a ani jí nebylo jinak ubližováno ze strany jejích vrstevníků, což by mohlo vést k narušení dívčiny psychiky.
ĎÁBLŮV ÚŠKLEBEK
Anneliese tvrdila, že slýchává podivné zvuky a hlasy, ve snech vídá zvláštní tváře, které se na ni mračí. Údajně se na ní měla šklebit hlava ďábla, ale spíše než o vidiny se jednalo o dívčinu bujnou představivost.
Často si také stěžovala na odporné pachy, které nikdo jiný necítil.
VÝSLEDKY TESTŮ BYLY NEGATIVNÍ
Navštívila několik lékařů – neuropsychology, psychiatry a psychology, ale ani jeden z nich jí nebyl schopen pomoci. Navrhovali neurologické vyšetření s podezřením na epilepsii, avšak jejich odhady byly mylné a výsledky testu negativní.
Byla proto podrobena další dlouhodobé léčbě, ale bez žádných výsledků. Přestože medicína pro její případ nenašla lékařskou diagnózu, dostala Anneliese antiepileptika, kterými se léčila až do své smrti.
Se zpožděním odmaturovala a nastoupila na pedagogickou fakultu, kde se epileptický záchvat opakoval. Došlo k náhlému zhoršení jejího stavu, k němuž se připojily komplikace v podobě zánětu pohrudnice a zápalu plic.
Anneliese tak musela studium přerušit.
NÁVŠTĚVY LÉKAŘŮ ZPŮSOBILY DEPRESE
Podivné bylo to, že mimo záchvaty Anneliese nevykazovala žádné fyziologické či psychické příznaky stejně jako ostatní epileptici. Opakované testy na epilepsii stále vycházely negativně. Po fyzické stránce byla dívka v naprostém pořádku.
Série lékařských vyšetření měla však vliv na její náladu a došlo k výraznému zhoršení její psychiky, která se projevovala výskytem deprese. Depresivní stavy dosáhly obrovské intenzity, což se odráželo na jejím vztahu k lékařům, ale i k příbuzným.
V RUKOU BOŽÍCH
Když však léky nezabraly, rozhodli se její rodiče, že o pomoc požádají svoji církev, a tak se Anneliese stala pacientkou dvou mužů, exorcistů, kteří se domnívali, že je posedlá ďáblem. Ujali se jí kněží Ernst Alt a Arnold Renz. Dívka přestala přijímat potravu i tekutiny a chřadla přímo před očima. Deprese se stále více prohlubovaly a byla agresivnější. V letech 1975-1976 podstoupila dívka více než 60 seancí, přičemž jedno vymítání trvalo třeba i 4 hodiny.
V týdnu se většinou prováděly dva rituály. Rok poté, co se oddala do rukou exorcistů, Anneliese zemřela. Její váha se pohybovala kolem 31 kg, měla nesčetné množství podlitin, odřenin a vymlácených zubů.
BYL TO OMYL
Ze smrti dívky byli obviněni exorcisté i její rodiče. Oficiální zpráva o její smrti tvrdila, že zemřela na následky podvýživy a dehydratace. Prokurátor tvrdil, že Anneliese byla uměle vyživována, léčena byla elektrošoky a zvýšil se její příjem uklidňujících léků.
Po dvouletém trvání soudu byl kněžím a Anneliesiným rodičům udělen podmíněný trest odnětí svobody na 3 roky. Církevní komise později doznala, že v případě Anneliese se jednalo o omyl a že dívka nebyla posedlá.
