Pokud pomineme nejznámějšího upíra Drakulu, jehož románový příběh stvořil spisovatel Stoker podle skutečné postavy krutého knížete Vlada Ţepeşe, existují zkazky o upírech či vampýrech od nepaměti.

I v Rakousku – Uhersku se odehrál tehdy hodně publikovaný případ upíra. V roce 1725 zemřel v srbské vesnici jakýsi Peter Plogojowitz. Po jeho pohřbu se však začali dít podivné věci. Údajně v noci se jako nemrtvý zjevil u svého syna, od kterého požadoval jídlo.

Užaslý syn mu je poskytl, ale Plogojowitz chtěl ještě další porce, ale to syn odmítl. Tu se projevily pravé rysy upíra, neboť ráno nalezli syna mrtvého. Tím to však neskončilo a celé okolí začalo být terorizováno.

Během několika dní zemřeli další lidé, kteří těsně před smrtí byli ve špatném fyzickém stavu, jakoby trpěli ztrátou krve. Před svoji smrtí potvrdili, že se setkali s již mrtvým Peterem. Proto byla po čase nařízena hromadná exhumace hrobů takto náhle zemřelých, včetně Plogojowitze.

Zatímco těla zemřelých byla v odpovídajícím stavu přirozeného rozkladu, tělo Petera Plogowitze bylo zcela zachovalé. Jen jeho ústa byla pokryta krví. Toto zjištění zřejmě vykazovalo přítomnost upíra a proto s ním bylo naloženo podle tehdejších praktik.

Srdce Petera bylo probodnuto kůlem a pro jistotu ještě jeho tělo spáleno.

Pro zažehnání upírů existovala po celém světě řada různých praktik, lišících se v různých geografických i společenských oblastech. Tak například těla domnělých upírů byla po vykopání různě mrzačena, např.

přeseknutím šlach na nohou, aby upíři nemohli chodit, utnutím hlavy, vkládáním trnů pod jazyk, aby nemohli sát krev apod. Také jejich těla byla často zatížena těžkými kameny, aby se nemohla zvednout z hrobu.

Účinné prý bylo probíjení srdce dubovým, javorovým nebo osikovým kůlem, zpětné pohřbení s ústy směrem do země, probíjení lebky železnými hřeby apod. Nejúčinnější bylo spálení těla na nějaké křižovatce a rozptýlení popela.

V případě Petera Plogowitze byly zvoleny nejúčinnější metody, které přinesly obci potřebný klid. Událost se samozřejmě šířila po celé zemi. Paniku z upírů ukončila až samotná Marie Terezie. Záležitosti kolem řady údajných upírů totiž nechala v monarchii prošetřit osobním lékařem, který popřel existenci upírů.

Vydala proto zákon, který v císařství zakazoval otevírání hrobů a hanobení mrtvých těl. Také na našem území byla zjištěna řada archeologických nálezů v hrobech, vykazující praktiky boje našich předků s fenoménem upíra.

A stejně tak v celé řadě jiných zemí. Takže se vkrádá nesmělá otázka, byly všechny ty stovky případů upírů skutečně jen výplody lidské fantazie, nebo nemohlo být, alespoň na některých, přece jen zrnko pravdy?