Věnuje se architektuře, má slabost pro výtvarné umění, osobně skládá poezii a Francie za jeho vlády vzkvétá. Umělecky. Pokud jde o ekonomiku či válečné zářezy, je to fiasko.
Taková je vláda francouzského krále Františka I. (1494–1547), kterému se dostane přízvisek jako Rytířský král nebo Otec a obnovitel literatury. Král se za život ožení dvakrát, ovšem pokud jde o milenky, těch je zřejmě nepočitatelně.
Některé na jednu noc, jiné krále provázejí různými životními etapami. Mezi nimi najdeme i tajemnou La Belle Ferronnière (1500–1540). Jde samozřejmě o přezdívku. Jak se jmenuje doopravdy? Nevíme! Za to víme, že tato rozkošnice nakazí krále syfilidou.
Zaručeně nejlepší léčivo!
„Její manžel, aby se pomstil za svou ženu, která se poddala králi, předstíral, že jede na deset dní pryč. Zůstal ale v Paříži a navštěvoval nakažené povětrné ženštiny, aby nemoc předal ženě a ta králi,“ píše lékař a královský rádce Louis Guyon (asi 1527–1617).
Zdali to tak je, již neověříme, nicméně syfilis připraví králi ke konci života nehezké chvíle. Umírá 31. března 1547 ve věku 52 let na svém zámku Rambouillet.
Hořkou tečku za životem plným krásných žen a uměleckého výkvětu se mu lékaři snaží zlehčit nejosvědčenější medicínou své doby: Originálním práškem z prastarých egyptských mumií! Na ten nedá král dopustit ani předtím a nosí ho stále u sebe.
Také máte chuť nevěřícně obrátit oči v sloup? Po několik staletí jde přitom o jedno z nejvíc doporučovanějších léčiv!
Malomocní žebráci v kurzu
Pravidly svázaná viktoriánská éra vyvažuje svou dobu celou řadou bizarností. Co začne ve středověku, vyústí ve dnes opomíjenou kanibalskou mánii, která ovládne přinejmenším třetinu Evropy. Téměř každá část lidského těla funguje jako lék.
A ano, jsou i hlasy, které tvrdí, že je to zvěrstvo a hnus… Ale jsou v menšině! Od 15. století se intenzivně kupčí s práškem z egyptských mumií. Jenže už v 17. století se proti tomuto kšeftování Egypt tvrdě postaví.
Prášek z mumií tak rázem stoupne na ceně, a to přes to, že jde již jen o spálená těla žebráků i malomocných umírajících denně v afrických ulicích. I kanibalská léčiva pro evropský trh mají ale svůj progres.
Hned na začátku 17. století se tak přijde na to, že na neduhy skvěle funguje i čerstvé lidské maso, které se dá sehnat pod rukou z těl popravených zločinců.
Královna, král i vědci
Mumie si získají skalní příznivce na panovnických dvorech – používá je slavný chirurg a lékař Alžběty I. (1533–1603), John Banister (1540–1610), král Anglie, Skotska a Irska Karel II. (1630 –1685) a široká aristokracie.
Propadnou jim ale i vědci: chemik a přírodovědec Robert Boyle (1627–1691), nebo třeba průkopník neurovědy Thomas Willis (1621–1673). Jenže nejde o lacinou záležitost. Plebs si tak musí vystačit s polovičatým řešením.
A tak se v Rakousku, Německu, Dánsku a Švédsku pije podle některých pramenů krev setnutých odsouzenců.
