Britský topič Arthur John Priest se za svůj život stane přímým účastníkem těch nejhrůznějších námořních katastrof. Z každé z nich však vždy jako zázrakem unikne. Nosí snad smůlu? A stojí na jeho straně vyšší moc?
V roce 1907 si Arthur John Priest (1889–1937) poprvé uvědomí, že jeho život nebude právě procházka růžovým sadem. Tehdy pracuje jako topič na palubě lodi jménem Asturias, která se hned během své první plavby potopí.
Priest vyvázne bez vážnějšího zranění a je přesvědčen, že šlo jen o nešťastnou náhodu. O čtyři roky později nastoupí na obrovský zaoceánský parník Olympic. Netrvá dlouho a tato loď se při vzájemném míjení srazí s křižníkem HMS Hawke. Jde i v tomto případě jen o náhodu?
Další katastrofa!
Námořní katastrofa Olympiku si naštěstí nevyžádá žádné oběti na životech. Dne 10. dubna roku 1912 se však z anglického Southamptonu do amerického New Yorku vydává na svou první plavbu monumentální Titanic, který má pověst nepotopitelné lodi.
Na jeho palubě se opět veze topič Arthur John Priest. Celá výprava skončí obrovskou tragédií, když parník jen čtyři dny po svém vyplutí narazí do ledovce, který ho pošle během několika hodin ke dnu.
Priest není v době nárazu ve službě a oddává se odpočinku mezi směnami. Jeho šance na přežití nejsou příliš vysoké. Kvůli svému sociálnímu postavení to spíš vypadá, že bude jedním ze stovek mrtvých, které za sebou Titanic zanechá.
Když je vyhlášen poplach, vydá se rychle na palubu. Ve chvíli, kdy dorazí na mrazivý noční vzduch, většina záchranných člunů mizí v dáli.
„Tak to je můj konec,“ prohlásí Priest a pohlíží na své bývalé kolegy beznadějně plavající ve vestách za odplouvajícími záchrannými čluny…
Záchrana na poslední chvíli
Přestože se zdá situace naprosto beznadějná, Priest nakonec zkázu Titaniku přežije. Na jeden člun se mu totiž přece jen podaří dostat. Z katastrofy si odnese jen několik omrzlin. I přes všechny tyto hrůzy se Priest svého povolání stále nevzdává.
„Vypadá to, že se ti ty katastrofy lepí na paty,“ popichují ho jeho kamarádi. Jemu ale do smíchu moc není. I jeho další výpravy totiž doprovází nevysvětlitelná dávka smůly.
V únoru roku 1916 se s ním potopí ozbrojená námořní loď Alcantara, kterou během první světové války (1914–1918) pošle ke dnu torpédo. Více než 70 Priestových kamarádů přitom zahyne.
Když se Priest po rekonvalescenci vrátí zpátky do práce, nalodí se na zaoceánský parník Britannic, který za války slouží jako plovoucí nemocnice. I ten jde záhy ke dnu.
V listopadu 1916 najede na minu a ani ne za hodinu se potopí poblíž ostrova Kea v Egejském moři. Kdo nesmí chybět mezi přeživšími? Samozřejmě Arthur John Priest…
Námořní záhada
Poslední únik z potápějící se lodi se prokletému topiči povede 17. dubna roku 1917, kdy se plaví na nemocniční lodi Donegal. Ta je torpédována a potopena v kanálu La Manche. Priest si přitom zraní hlavu. „Už toho bylo dost! Kam vstoupí, tam se něco semele!
S ním se rozhodně plavit nechceme!“ rozčilují se jeho kolegové námořníci. A právě z tohoto důvodu se Priest už na žádnou loď nepodívá. „Říkalo se o něm, že je prokletý a nosí smůlu.
Je faktem, že množství námořních katastrof spjatých s jeho osobou je neuvěřitelné,“ říká současný americký publicista Rick Spilman. Je snad opravdu možné, že se nad osobou Priesta vznáší jakási námořní kletba?
Arthur nakonec umírá v roce 1937 na zápal plic. Z tohoto světa odchází s přezdívkou „nepotopitelný topič“. Proč přesně s ním šlo ke dnu takové množství lodí, to je dodnes neznámé.
