Zaskřípějí pneumatiky. Naďa dupne na brzdu. Vrací se z nákupů v Polsku a do Ostravy jí zbývá už jen pár kilometrů. Řidič před ní ale dostane malý smyk. Mladá žena se vyděsí – a strhne volant.

Všechno se seběhne během pár vteřin v jinovatkou pokryté krajině. Nadina Škoda Octavie se na mírném náledí otočí dokola, sjede z vozovky a o pár vteřin později narazí do stromu. Řidič před Naďou naštěstí neujede, ale okamžitě volá záchranku.

Tohle všechno ale ženino vědomí zasune kamsi dolů a vůbec si na to nebude pamatovat. Přesto jí některé vzpomínky zůstanou. Ty, které zažije na prahu života a smrti.

Vůbec nevím, co se stalo

„Když po mě později policie chtěla vylíčit, co se stalo, nebyla jsem ji schopná říct nic. Naposledy si pamatuji, že jedu a užívám si krásnou krajinu,“ usměje se mladá žena.

Z nehody, která se odehraje předloni na jaře, si kupodivu žádné vědomé trauma neodnese. Naopak. „Honila jsem tehdy každou korunu a dělala si vrásky z nicotností. A pak stačilo těch pár minut a všechno bylo jinak.“

Užívám si každý den

Když se zhorší počasí, dodnes cítí bolesti. Někdy jí třeští hlava. Příliš si ale nestěžuje. Utrpěla několik zlomenin, poškodily se i orgány. Je ráda, že může chodit a je v podstatě zdravá. A navíc – cítí se psychicky lépe než předtím.

„Uvědomila jsem si skutečné hodnoty v životě. Užívám si teď každý den,“ vysvětluje. Co ji k tomu ale vede? Naďa zažije NDE (Near-Death Experience), tedy prožitek blízké smrti.

Vždyť já v tom těle nejsem!

„Bylo to zvláštní. Vůbec si nepamatuju bolest. Ta přišla až později,“ vzpomíná Naďa. Viděla sanitku. A najednou si to celé uvědomila – vždyť ona se na sebe dívá, na airbag, na auto, na ty muže, co se jí snažili zachránit život.

„Zprvu mi vůbec nedocvaklo, že nejsem při vědomí. Teprve, když mě vytáhli s tou vzpěrou na krku z auta, mi to došlo – vždyť já je sleduji shora! Ani nevím proč, mi to přišlo hrozně vtipné.“

Ten boj mě bavil

„Pamatuji si pár vět, o kterých se v sanitce bavili. Vím, že jeden z těch doktorů v jednu chvíli říkal, že jsem hezká, a že doufá, že se z toho dostanu,“ usmívá se polichoceně Naďa. Zápas o svůj život prý vnímala jako zajímavou podívanou.

„Neměla jsem tendenci někam odlétat, netáhlo mě to do žádného záhrobí, ani jsem se v tu chvíli nenervovala, jestli neumřu. Bavilo mě prostě ten boj pozorovat.“

Nejsem první, kdo mu to řekl

„Později jsem jednomu z těch lékařů převyprávěla, co jsem viděla. Nejdřív koukal nedůvěřivě, ale když jsem říkala, jak mi jeho kolega udělal radost s tím, že jsem hezká a že snad uzdravím, roztál.

Prý nejsem první, kdo mu podobný příběh líčí,“ usmívá se Naďa s tím, že je zvláštní, že se o těchto poměrně častých případech moc nemluví.

Tunel? Žádný jsem neviděla

Naďa, která si zpočátku ani neuvědomí stav, ve kterém se nalézá, neuvidí žádný tunel se světlem na konci, nespatří tváře mrtvých příbuzných, ale její převyprávění konverzace lékařů jasně svědčí o tom, že se její duše či vědomí nalézá v tu chvíli o kousek vedle.