Měl to být příběh sloužící pro pobavení či spíše postrašení. Příběh, kteří kriticky uvažující posluchači označí za pouhý mýtus. Většina městských legend skutečně není ničím jiným. Několik z nich se ale přeci jen zakládají na skutečných událostech, což je také případ smrtící videohry.

Mezi hráči arkádových her se v 80. letech vypráví o hře Polybuis. Má jít o herní kabinet, tedy retro automat s danou hrou, kdesi v Portlandu natřený celý načerno, v němž se skrývá potenciálně nebezpečná hra.

Její hraní údajně vyvolává dezorientaci, amnézii, závislost na hře a dokonce i sebevraždy. Traduje se, že se kolem kabinetu pohybují drsně vypadající muži, podobní například mužům v černém, kteří čas od času ze zařízení shromažďují informace o hráčích.

Podle legendy tito muži patří k tajným službám a hra Polybius je zřejmě jeden z mnoha dílčích programů nechvalně známého projektu MK-ULTRA. Skutečně se CIA podílí na vymývání mozků prostřednictvím videohry?

ÚLOHA CIA

Samotný příběh hry Polybius jako celek pravdivý není, spíše bychom jej mohli označit za mozaiku složenou ze střípků různých skutečných událostí. Tou nejdominantnější z nich je bezesporu kontroverzní projekt MK-ULTRA zaměření na techniky vymývání mozku a kontroly mysli pokusných subjektů.

Odtajnění materiálů popisujících drastické metody, kterými se vědci CIA snažili dosáhnout svých cílů, budí na konci 70. let obrovský rozruch. Při srovnání s experimenty, které CIA tehdy skutečně prováděla, vypadá možné použití vražedné videohry nejen uvěřitelně, ale navíc působí i jako jeden z těch mírnějších pokusů.

Není proto divu, že se agenti CIA na nějaký čas stávají podobně obávanou ikonou, jako u nás posádka obávané černé sanitky z místních moderních mýtů. Mohla mít CIA skutečně prsty ve vzniku nebezpečné hry?

MNOHO PRAVD V JEDNÉ

Legenda o hře Polybius zřejmě vychází také z incidentu, ke kterému v roce 1981 dochází v jisté portlandské herně při pokusu o pokoření světového rekordu v hraní arkád. Dva teenageři při něm po 28 hodinách zkolabují s migrénou, nevolností a bolestí žaludku.

Tehdy je ale příčinou spíše spánková deprivace a příliš mnoho vypité sody. Jen o několik dnů později do herny vpadnou federální agenti, kteří zde zabaví několik kabinetů používaných k hazardním hrám. Tak zřejmě vzniká další aspekt legendy – muži v černém sbírající data o hráčích.

V neposlední řadě stojí za zmínku, že skutečně existují hry, které mohou vyvolávat zmatenost, nevolnosti, bolesti či dokonce záchvaty, tyto hry bývají také opatřeny příslušným varováním. Vlastní zkušenost s takovým typem videohry má také autorka tohoto článku.

Jinak ostřílená hráčka se po krátkém setkání s psychologickým videoherním hororem Observer až do dalšího dne potýká s nevolností, zvracením, bolestí hlavy a mírnou dezorientací. Název hry Polybius je také zřejmě inspirován skutečnou hrou jménem Poly-Play.

Spojily se všechny tyto skutečné události v jeden mrazivý příběh o černém kabinetu s hrou z laboratoří MK-ULTRA?