„No jen se neostýchejte a směle do jídla,“ pobízí podivínský lord Byron své hosty. Ti na sebe jen zaraženě hledí. Venku za okny se zrovna žení všichni čerti a burácivé hromy jen přidávají na hrůzostrašné atmosféře panující v sále starobylého sídla.

Návštěvníkům apetit nezvyšují ani lidské ostatky rozmístěné všude kolem nich. Kam se to proboha dostali?

„Na zdraví krále!“ zvolá anglický básník George Gordon Byron (1788–1824) známější jako lord Byron ke svým spolustolujícím a rozlije jim víno do pohárů. Když si jimi pak všichni přiťuknou, namísto klasického cinknutí, se ozve jen tlumené klapnutí.

Jejich číše totiž nejsou vyrobeny ze skla, nýbrž z lidských lebek, které jejich hostitel osobně vykopal z hrobek v podzemních kryptách Newsteadského opatství, které i s titulem barona zdědil po svém prastrýci.

„Čí jsou ty lebky?“ ptají se často hosté. „Co já vím, nějakých mnichů, co tu jsou pochovaní,“ odvětí ledabyle básník. Na sobě v tu chvíli má černou mnišskou kápi, kterou nosí, aby svým seancím dodal na správné atmosféře.

A které lebky se nehodí na poháry, ty mu poslouží coby květináče. Úctu k mrtvým ať vezme čert.

Podivná žádost

Byron si se svým podivným koníčkem skutečně nebere servítky. Když v roce 1822 tragicky zemře jeho přítel a spřízněný básník Percy B. Shelley (1792–1822), nerozpakuje se požádat vdovu o jeho lebku. Shelleyho žena, taktéž spisovatelka Mary Shelleyová (1797–1851), už Byronův nezvyklý sběratelský vrtoch zná a tak ji žádost ani příliš nepřekvapuje.

Představu, že by jejímu utopenému manželovi měl někdo posmrtně odřezávat hlavu a pak ji „očišťovat“ od všech tkání, přesto nezkousne a žádost odmítne. Ne snad ale, že by Byronovo rozčilení z Shelleyho smrti pramenilo jen z nemožnosti získat část jeho kostry.

Naopak se dochovalo svědectví, dle nějž zdrcený básník ze zármutku ani nezůstal po celý pohřeb.

Nápad za milion

S Shelleyovými Byrona pojilo dlouhodobé přátelství. Poprvé se setkají roku 1816 ve Švýcarsku nedlouho poté, co básník odjede v doprovodu svého osobního lékaře Williama Polidoriho (1795–1821) z rodné Anglie.

Ti tři (čtyři) si hned padnou do oka. Seznámí se zrovna toho léta, kdy Evropu zasáhne klimaticky neobyčejný „rok bez léta“. Do oken jim několik týdnů bez ustání tlučou kapky deště, a večery tak tráví alespoň diskuzemi nad literaturou.

„Pokusme se každý napsat strašidelný příběh,“ vyzve své přátele Byron a všichni nadšeně přisvědčí. Snad k tomu přispěl i ten nebývalý nečas, toho léta roku 1816 současně vzniknou dvě z nejklasičtějších děl světové literatury.

Shelleyová zde napíše první verzi svého Frankensteina, ale činí se i doktor Polidori.

Sukničkář a sadista

„To musíte vydat, příteli,“ tvrdí všichni se zatajeným poté, co jim Polidori dočte svůj příběh. O pár let později jej skutečně vydá pod názvem Upír. „Jedná se o první upíří příběh v anglické próze… Polidori založil svého upíra na lordu Byronovi… Podobně jako on je vysoký, bledý, sklíčený, tajemný sukničkář, který je pro mladé ženy neodolatelný, ale ve skutečnosti amorální sadista,“ uvádí americký spisovatel Robert M. Place (*1947). Inspirace je zřejmá i ze jména hlavní postavy – lorda Ruthvena, což je shodné jméno, jakým Byrona ve své knize Glenarvon počastovala jedna z jeho zhrzených milenek, Lady Caroline Lambová (1785–1828). Polidori lordem Ruthvenem fakticky vytvoří archetyp moderního literárního upíra a zjevně se v něm inspiruje i Bram Stoker (1847–1912) při psaní svého nesmrtelného románu Drákula.