Příběhy duchů jsou vždy fascinující. Mezi výčtem obyčejných lidí, umělců nebo vojáků, kteří se vrátili do země živých jako nejasné stíny sebe sama, se však objevují i historky o zvířatech.

Někdy jsou uvěřitelné, někdy méně. Ale kdo by odolal vyprávěním, při kterém běhá mráz po zádech?

DUCH KONĚ Z GRAND CENTRAL STATION

Kolem roku 1880 se koňské závody svou popularitou rovnaly dnešnímu fotbalu. Tak, jako uznáváme naše sportovní modly dnes, uznávali lidé i závodní koně. Mezi tyto legendy bezpochyby patřila i Maud S, nejrychlejší klusácká kobyla, která vytvořila časový rekord na vzdálenost jedné míle. Patřila boháči Williamu Henrymu Vanderbiltovi. Bohužel však v roce 1900 zemřela na zástavu srdce.

Když smutek opadl, po sto let si na bojovnou kobylku nikdo nevzpomněl. Až když jejího ducha spatřili návštěvníci kavárny Oyster Bar, vrátila se ryzka všem do povědomí. Nikdy nebyla vyfotografována, ale její nepravidelné procházky na místě starého závodiště jí zařadilo do seznamu newyorských duchů.

BÍLÝ KŮŇ Z CLUMLY

Ostrovy Orkney jsou sotva navštěvovanou destinací. Někteří říkají, že turisty odrazuje počasí, jiní, že tam není nic k vidění. Pro místní je ale vysvětlení jednoduché – může za to duch bílého koně.

Traduje se, že kdysi dávno bojovali dva muži o krásnou ženu. Přestože dívka oba muže odmítla, prát se nepřestali a jeden druhého nakonec zabil. Vrah poté odtáhl nebožtíka do stájí, osedlal bílého koně a tělo přehodil přes hřebcův hřbet. Společně pak vyjeli vstříc temné noci. Překonali vysokou zeď oddělující město Clumly a zbytek ostrova, až dorazili k útesu. Tam vrah hodil oběť do moře. Jenže z pěny vody náhle vystoupal duch zavražděného a vyděsil násilníka k smrti. Vrah hnal svého bílého koně zpátky k městu, ale vyčerpané zvíře už nebylo znovu schopné zdolat onu vysokou zeď, jako předtím. Oba dva prorazili skrz a zahynuli při pokusu o skok.

Přestože se duchové mužů ani koně samotného nikdy nepodařilo spatřit, obyvatelé ostrova nedokáží zbořenou zeď opravit. Kdykoli doplní chybějící kameny, všechny bez výjimky vypadnou. Do dnešního dne má clumlyjská zeď v sobě díru.

VĚTRNÍ HŘEBCI DOMORODÝCH AMERIČANŮ

Legendy o větrných hřebcích se dají vystopovat až k lidem indiánských kmenů Nez Perce a Flathead. Začaly se tradovat po celé Západní Americe a Mexiku, ale nejčastěji se točily kolem hřebce mustanga, známého jako Wind Drinker.

Byl údajně bílý, ale také se popisuje jako planoucí nebo ohnivý. Jednalo se o koně skutečně inteligentního, krásného, odvážného a hbitého. Každý ho chtěl mít ve svém stádě. V roce 1879 na něj byla vypsána odměna.

Po dlouhou dobu se nikomu nedařilo hřebce polapit, až nakonec jeden ze statkářů uspěl. Bohužel ale koně uvázal ve své stáji a ponechal ho bez stravy i vody. Krásný mustang zahynul.

Od té doby lidé vídají přízrak bílého hřebce žhnoucího alabastrovými plameny v chuchvalcích mlhy poblíž řeky Rio Grande. Ale nejen tam. Nikdy více polapitelný, neochočitelný a navždy žíznivý a hladový, potuluje se Wind Drinker po Západní Americe i v Mexiku.