Bratři neunesli tíhu studu a každý z nich spáchal sebevraždu. Co za tragédií stálo?

Na sklonku 19. století je jeden nuzný šumavský dřevař natolik přemožen svým těžkým životem, že zvolí dobrovolný odchod. To je ale v křesťanské společnosti vnímáno jako těžký hřích, dotyčného nelze řádně pohřbít, a i pro jeho rodinu je to veliká ostuda.

Uvědomuje si to i sebevrahův bratr, a proto když je k mrtvému přiveden, neudrží se a vrazí nebohému sourozenci facku.

Posléze ale začne svého činu litovat, zdá se mu, že ho jeho nešťastný bratr pronásleduje a vyčítá mu, jak nepěkně se k němu ještě po smrti zachoval. Dřevařův bratr je nakonec tak přemožen výčitkami, že se i on oběsí na půdě svého domu.

Pro třetího, posledního z bratří je to dvojnásobná rána. Aby lidé viděli, jak moc s činy svých sourozenců nesouhlasí, odhodlá se a vlepí oběšenci dvě facky. I jeho ale začne záhy pronásledovat vyčítavý duch.

Ve dne v noci se nešťastníkovi zjevuje a lamentuje nad tím, jak ohavně se k němu bratr zachoval. Nakonec se ani třetí z bratří neubrání a i on skončí svůj život sebevraždou.

Opravdu ji k němu dohnal duch jeho bratra? Nedokázali nešťastní šumavští sebevrazi dojít klidu, protože je tolik mrzelo opovržení vlastní rodiny? Nebo je vysvětlení prozaičtější a všichni tři bratři trpěli psychickou poruchou?