Právě v takových krizových nebo klíčových momentech života, kdy člověk čelí výzvám nebo zásadním rozhodnutím, může mít synchronicita hluboký dopad na jeho další cestu. Jedinec je otevřený, vnímavý a možná také zranitelný.
Události, které působí jako náhody, zároveň nesou silný symbolický význam. Pak mohou zdánlivě bezvýznamné události sloužit jako vodítko nebo znamení, které pomáhá najít směr, rozpoznat správnou cestu nebo nabídnout útěchu.
Jsou to momenty, kdy se náhody a vnitřní intuice spojují a ukazují jedinci, že není sám a že jeho cesta je propojena s širšími, neviditelnými silami. Tyto okamžiky mohou posílit pocit smyslu a provázanosti ve světě, který se často jeví jako chaotický.

Na hledání, vnímání a pojmenovávání zdánlivých náhod stojí například práce šamanů. Právě tradiční národy umějí pracovat s intuicí a emocemi mnohem lépe než my. Spisovatel Carlos Castaneda (1925–1928) to nazývá „cesta srdce“.
Šamanské kultury považují synchronicitu za vodítko i potvrzení správné cesty. Rozhodující jsou zde přitom emoce, a ne rozumové pojmenování souvislostí. Pro šamany je realita mnohem fluidnější a propojenější, než jak ji vnímá západní vědecký pohled.

Synchronicita je pro mnoho lidí kontroverzní. Kritici ji často odmítají jako výsledek myšlenkových zkreslení. Třeba výběrového vnímání, kdy si všímáme pouze toho, co podporuje naše očekávání.
Nebo potvrzujícího zkreslení, kdy se prostřednictvím náhod snažíme pouze potvrdit naše vlastní domněnky. Skeptici navíc tvrdí, že smysluplné spojitosti jsou iluzí. Naše mysl si je vytváří, aby vnesla řád do chaotického světa.
Pro svou nevědeckost je tak synchronicita často řazena do oblasti parapsychologie. Na druhé straně zastánci synchronicity věří, že jde o projev hlubšího univerzálního řádu, a ten nelze plně vysvětlit současnou vědou.
Otázka synchronicity tak zůstává stále otevřená, plná nesouladů mezi vědou, filozofií a spiritualitou. To jí dodává na komplexnosti a na kontroverzi zároveň, což ji činí neustálým předmětem zkoumání a fascinace.
Ať už jde o psychologický jev, či projev hlubšího řádu, synchronicita nás nutí přemýšlet o limitech našeho chápání světa.