Zločinci byli stínáni, věšeni a mrtvoly zůstávaly viset na pospas ptákům, aby každý viděl, jaký osud čeká zločince.

Po roce 1500 se příchozím do města Horní Slavkov i jejím obyvatelům občas naskytl hrůzný pohled. Na návrší nad městem se nad kruhovou stavbou ve větru kýval jeden nebo až tři oběšenci. Ne, že by to byl v té době ojedinělý případ, ale řada tehdejších měst měla obvykle jen jednoduchou dřevěnou šibenici.

Zde ale se jednalo o stálou, kamennou stavbu s pilíři tehdy asi ve výši šesti metrů, na kterých byly šibeniční trámy. A tak oběšence bylo dobře vidět už z dálky, ale i z města. To tím dávalo širokému okolí najevo, že má tzv.

„hrdelní právo“, umožňující soudit a trestat „na hrdle“, neboli popravou. Šlo zároveň o varování před pácháním zločinů ve městě.

Slavkovské popraviště na kopci zvaném Šibeniční vrch je ojedinělou památkou ze středověku. Díky kamenné stavbě a několika přestavbám a opravám se popraviště dochovalo dodnes. Sice kamenné pilíře nedosahují původní výšky a na jejich vrcholku nejsou šibeniční trámy, ale i dnes dávají reálnou představu o tomto „zařízení“. To také sloužilo jako jeviště, na kterém houfy lidí mohli sledovat konce zločinců.

Popraviště bylo zrušeno v roce 1765 nařízením Marie Terezie, která hrdelní právo odňala všem městům. O počtu popravených na Šibeničním vrchu, jejich jménech ani činech se vlastně nic nedochovalo. Pouze poslední poprava z 10.

září 1751 jakési Marie Alžběty Früchtlové z Radošova, za vraždu manžela a služky a ještě za útěk z vězení, byla podrobně popsána. Poprava však byla provedena stětím hlavy a useknutím paže, takže není jisté, zda to bylo právě na Šibeničním vrchu.

Po zrušení hrdelního práva městům byla takováto popraviště zbourána, materiál použit k jiným účelům a tak nenávratně zmizela. Proto je zachovalé popraviště v Horním Slavkově výjimečnou městskou ukázkou života ve středověku a je zapsané v seznamu památek ČR.

Středověká výstraha v podobě šibenice jistě byla účinná. Ale kolik takových výstrah by dnes musela města kolem sebe postavit.