Na okraji města Dobříš stojí na ostrožném vrchu bývalý hrad Vargač. Samozřejmě se nemůže rovnat proslulému dobříšskému zámku, ale i on má své kouzlo, pestrou minulost a tajemství.
Byl postaven nad Huťským rybníkem za vlády krále Jana Lucemburského, ale současnou podobu získal po požáru v 18. století, kdy byl přestavěn na královskou sýpku. Pro výhodnou polohu poměrně blízko Prahy, na významné cestě do Pasova a přitom uprostřed rozsáhlých lesů vhodných pro pořádání honů, bylo zřejmě motivací pro Jana Lucemburského, aby zde vybudoval hrad.
Ten se přitom stal i správním místem tohoto území.
TAJEMSTVÍ HRADU
Traduje se, že hrad vznikl na místě bývalého sídla templářů. S jejich pobytem bývají obvykle spojovány legendy o ukrytých pokladech, které tam nashromáždili.
Nejinak tomu bylo i zde a podle místního podání měl být na hradě také ukryt jejich poklad. Napomáhala tomu i skutečnost, že pod hradem byla rozsáhlá sklepení, která pro královské hodování byla plněna sudy s vínem, pivem a dalším zbožím.
PŘÍBĚH ČERNÉHO RYTÍŘE A MALÉ JUDITKY
Klíčníkovi a hospodyni na hradě se narodila vytoužená holčička Juditka. Bylo to bystré a nebojácné děvče, které po večerech slýchalo vyprávění o černém rytíři. Duchovi, který v dlouhém splývavém plášti a mečem po boku vychází za nocí s jasným úplňkem z hlubokého sklepení, zřejmě hrobky templářů.
Usedal prý v půlnoci na kameni nad rybníkem a při hře na loutnu zpíval jakési pohřební žalmy do jedné v noci.
Potom opět mizel v podzemí. Tyto historky se malé Juditce moc líbily. A tak jednou, když se opět čekala královská návštěva a na příkaz purkrabího dorazily vozy s vínem, využila otevřených dveří do podzemí, aby se tam podívala.
Neohroženě postupovala chodbou, až nakonec v jedné části sklepení narazila u dubového stolu na bělovlasého rytíře. Ten ji přivítal jménem a Juditka jej pozdravila úklonou, jak ji to maminka naučila. Rytíř ji prozradil, že hlídá obrovský poklad.
Až prý bude v zemi nejhůře a najde se poctivý muž, který jej nalezne, bohatství bude ve prospěch všech. Vzal svítilnu, otevřel řadu truhel a poklad Juditce ukázal. Z každé truhly vzal trochu zlaťáků či perel a podaroval ji hrstí do zástěrky.
Když se rozloučili, šlo děvče k východu. Ale byla utahaná a tak si na lavici odpočinula a rozložila si na ni hromádky ze zástěrky. Nakonec usnula. Mezitím na hradě vznikla panika, kam se děvče ztratilo.
Když ji konečně našli ve sklepě, nestačili se divit jak vyprávění Juditky, tak zlaťákům a perlám, které si donesla.
Pochopitelně purkrabí nechal hned všechny chodby ve sklepení prohledat, ale po pokladu ani památka. Příběh měl i šťastný konec. Purkrabí ani panovník malé Juditce nevzali z daru ani groš. Ta když dospěla, byla z ní bohatá nevěsta.
Ale od těch dob již nikdo neslyšel zpěv starého rytíře. Jen občas lze prý zaslechnout tklivé tóny loutny. Ale může to být také jen vítr, který někdy profukuje děravou vargačskou skálou a vyvolává dojem tónů loutny.
