Pokud poplujete k Velikonočnímu ostrovu, budou vás už z dálky vítat vysoké kamenné sochy. Všechny mají propracované hlavy, ale těla bez nohou, pouze s naznačenýma rukama.

Některé z nich jsou dnes z části zasypány v zemi, takže jsou vidět pouze hlavy, jiné stojí na kamenných podstavcích, nebo se povalují po zemi. A všem z neznámého důvodu chybí oči! Veřejnost však ohromují zejména jejich rozměry.

Nejvyšší socha, která zde byla zdvižena, měří 10 metrů. Ovšem nachází se zde socha ležící, jež je 21,8 metru vysoká a váží až 270 tun! Jak mohli původní obyvatelé manipulovat s tak velkým kusem kamene? A proč to vlastně dělali?

Výrobní materiál soch je čedič či struskovitá láva a na základě vědeckých průzkumů lze dokonce určit, odkud pochází. Domorodci čerpali materiál pravděpodobně z místní vyhaslé sopky Rano Raraku. Jaký význam má celkem 887 soch moai, které na ostrově stojí?

Magie na scéně

Ohledně přemisťování obřích soch se spekuluje již od doby, kdy na ostrov dorazili první Evropané. Váha balvanů je totiž tak veliká, že by si s ní primitivní nástroje poradily jen těžko.

Mezi první teorie o metodách domorodců proto patří ta, že ostrovanům pomáhali mimozemšťané či nadpřirozené síly. Domorodé kmeny se vyznačují šamanismem a kontakt s nadpozemskou sférou je součástí jejich života.

Podle místních legend sochy chodily s pomocí Makemake, boha stvoření a plodnosti. Stojí snad za sochami moai nějaká neznámá kouzla? Vysvětlení však může být i prozaičtější.

Podle historiků je ostrov až do roku 1200 zcela zalesněn, ovšem když se píše letopočet 1650, není zde už ani tříska. Zato tu stojí sochy.

A jelikož právě v tomto období jejich stavba ustává, badatelé se domnívají, že domorodci při pracích nějakým způsobem využívali dřevo. Odhaduje se dokonce, že do této doby vykáceli na 10 milionů palem! Otázkou je, jak tyto dřeviny využili…

Zběsilá jízda na saních

Se zajímavou hypotézou přichází v roce 1955 Thor Heyerdahl.

Říká, že sochy byly posouvány na „saních“ vytvořených ze dvou klád svázaných do tvaru písmene V. Ovšem podle propočtů vědců by k takové manipulaci bylo potřeba stovek domorodců a co víc, při vztyčování pomocí páky by se moai pravděpodobně poničily.

Heyerdahlův nápad však možná není tak nesmyslný. V roce 1998 na něj navazuje americká archeoložka Jo Anne Van Tilburg (*1965). Její technika je ale vylepšená.

Navrhuje pod „sáně“ vložit namazané klády (k tomu mohli domorodci využít například sladkých brambor, nebo palmového oleje). Přemístění je tak snazší a vztyčování se obejde bez komplikací. „Když to vytvořil Heyerdahl, použil dřevěné saně.

Jakmile tu sochu zvednul, poničil ji, protože páku využil přímo proti ní. Naše výbava umožňuje páčit proti dřevu, nikoliv proti soše. Krása je v tom, že sochy se ani nedotkneme,“ vysvětluje Tilburg. Odhalila archeoložka skutečný způsob manipulace s monumentálními balvany?

Chodící sochy

Existuje i jiná, možná i slavnější teorie o tom, jak ostrované se sochami zacházeli. Český inženýr Pavel Pavel (*1957) v 80. letech minulého století vyrobí model jedné sochy moai, který váží 20 tun, a vyzkouší na něm svůj nápad.

Na hlavu a spodek sochy přiváže lana, za něž tahá několik mužů, čímž sochu rozkolébají a přivedou k „chůzi“. Naprostou bombou je to, že pracovníků není potřeba mnoho. Pro menší sochu stačí pouhých 16 mužů. Jenže i tato metoda má trhliny.

Tím, jak moai pochoduje, ničí si v divokém terénu spodek. Navíc může urazit jen asi 100 metrů za den. Přestože tedy Pavlova technika funguje, zdá se, že je až příliš problematická.

Bude někdy moderním lidem jasné, jak staří ostrované vytvořili své nepřekonatelné dílo?