Nádherný athénský chrám Parthenón je pro řadu lidí vizuálním symbolem starověkého Řecka. Jako zázrakem přečkal téměř 2500 let a my se jím tak můžeme kochat dodnes.
Jeho výdrž je o to úžasnější, že byl na svou dobu dokončen za mimořádně krátký časový úsek a podle všeho bez použití celkového detailního stavebního plánu.
Pro srovnání – staří Řekové jej stavěli devět let, v letech 447–438 př. n. l., novodobá rekonstrukce probíhá od roku 1975 a očekává se, že ještě dalších patnáct let potrvá.
V jeho zdech se ukrývají mnohá tajemství a číselné symboliky, jejichž dokonalé zvládnutí je dnes možné jen díky počítačům. Jak to, že je dokázali už tehdy spočítat a provést s přesností na milimetry?
„Prostě nejsme tak dobří, jako byli oni,“ říká s obdivným povzdechem Lena Lambrinou, řecká architektka podílející se na opravných pracích. Živě se debatuje i o tom, co znamenají některé vlysy zdobící interiér chrámu a jaké postavy mají zobrazovat.
Jde o lidi, kteří jej stavěli, jak zní jedna z teorií? Výjevy ze života? Scény z eposů či dějin? Uvnitř se našly také dvě komory, přičemž u té menší se rovněž nikdy nezjistilo, k čemu sloužila.
Parthenón nás tak stále nepřestává fascinovat nejen svým vzhledem, ale i tajemstvími, které si střeží.
Ztracené práce tří řeckých velikánů
Filozof a matematik Pythagoras (asi 570–495 př. n. l.) toho kromě slavné Pythagorovy věty vymyslel nejspíš mnohem více, jenže vedl filozofickou školu za jeho éry fungující pod velmi přísnými pravidly, zcela uzavřenou před veřejností.
Pod některé své práce se tedy zřejmě vůbec nepodepsal, či se nám nedochovaly. V pozdních dialozích Platóna (427–347 př. n. l.) Tímaios a Krítías se poprvé objevuje zmínka o bájné Atlantidě, je tu popsána její zkáza a potopení do hlubin Atlantiku.
Původně mělo jít o trilogii, jenže Platón nedokončil už Krítías a do plánovaného završení nazvaného Hermocrates se vůbec nepustil. Proč? Co ho přimělo úvahy o Atlantidě nechat nedořečené? Aristotelés (384–322 př. n. l.) patří k nejvýznamnějším filozofům vůbec.
Snažil se obsáhnout a uspořádat veškeré vědění své doby, k němuž sám vydatně přispíval. Jeho Poetika se stala základním kamenem pro budoucí literární a divadelní teorii.
Údajně k ní existoval ještě druhý díl, zabývající se pouze komedií, ale pokud je to pravda, je zřejmě nenávratně ztracen.
