V 50. letech minulého století zažívá výzkum telekineze slibné začátky. Novozélanďan Dr. Rolf Alexander v roce 1956 nabízí, že médiím předvede svou schopnost rozehnat mraky na obloze. 

Jeho výzvy se ujme skotský novinář Fyfe Robertson (1902–1987) a věnuje mu hned několik stránek významného magazínu Picture Post.

Alexander prý rozptyluje oblačnost tím, že k ní vysílá „nový druh energie, kterou může lidský duch působit na dálku.“ Robertson k tomuto odvážnému tvrzení zprvu zaujímá skeptický postoj.

Hned zkraje vyzdvihuje, že Rolfova schopnost je uplatnitelná jen na některé druhy mraků. Na ty, jež jsou podle Alexandrových slov nabity polarizovanou elektřinou. „Ideální mraky jsou pro něj dobře formované, nepříliš velké kumuly.

Ty mají pozitivní elektrický náboj nahoře a negativní dole,“ píše Robertson. „Mezi shluknutím a rozpadem takové kumuly udržují vratký stav rovnováhy a Dr. Alexander je přesvědčen, že energie, kterou na ně zaměří, může vyvolat jejich rozpad.“

Nebezpečná síla

K otestování Alexandrových schopností je zvolen vrch Holne Tor v Devonu na jihozápadě Anglie. Už několik měsíců předtím probíhají na stejném místě zkoušky za přítomnosti Denyse Parsonse z britské Společnosti pro psychický výzkum.

Rozhánění mraků probíhá tak, že si z nich muž vybere tři podobně velké, na jeden se zaměří a nechá ho zmizet. Zbylé dva slouží jako kontrolní mraky. Alexander přitom tvrdí, že energie, se kterou pracuje, by dokázala oslabenému člověku ublížit.

Sám prý pociťuje tlak kolem bránice a vzadu za očima. Když přijde řada na setkání Alexandera s Robertsonem, je někdejší skeptik nucen pozměnit svůj názor. Rozhánění mraků neznámou silou na něj velmi zapůsobí.

„Je mi zatěžko nevěřit, že Dr. Alexander je schopen rozehnat mraky – přestože se to může zdát překvapující a nepravděpodobné a téměř navzdory mně samému,“ píše později ve své zprávě. 

Je to omyl, tvrdí meteorologové

Vědci však po pozdějším zkoumání počasí na místě experimentu docházejí k názoru, že typ mraků, který si vybral, by se během 15-20 minut rozplynul tak jako tak. Navíc má specifické chování. Krátce poté, co zmizí, se na jeho místě vytvoří mrak jiný.

Pozorovateli se tak může zdát, že se okolní obloha vůbec nezměnila. „Předpokládáme-li, že je Dr. Alexander upřímný a čestný člověk, byl sveden na špatnou cestu,“ vyjadřuje své pochybnosti londýnský meteorolog Dr. Richard Scorer.

„Nejjednodušší vysvětlení je, že když byl sám, zjistil, že mraky tohoto typu mizí, dívá-li se na ně upřeně.

Když skončil a prohlédl si zbytek oblohy, uviděl, že vypadá stejně jako předtím, a z toho vyvozoval, že rozptýlení mraků způsobil on.“ Další svědci, kteří jsou údajnému rozhánění mraků přítomni, se však staví na stranu Alexandera a nepochybují o jeho zvláštních schopnostech. Který tábor je blíže pravdě?