Nehostinná, ale překrásná šumavská strž svažující se k Pěknému potoku ukrývá tajemství. Tím jsou četné domy bývalé osady Wunderbach. Dnes už na místě uvidíme jen poměrně zachovalé pozůstatky bytelných kamenných zdí, které stráží statná lípa. Místo působí ponuře, tísnivě i neupraveně zároveň.

Zaniklou vsí se přesto celý život zabývá rodačka z nedaleké taktéž pusté osady Paště Marie Malá, jejíž vyprávění líčí šumavský písmák Emil Kintzl (*1934).

Údolí bývalého Wunderbachu je ještě počátkem 20. století nezarostlé, obklopené loukami a políčky, která obhospodařují výhradně německy hovořící rodiny.

Zakopané poklady

Právě s odsunem německého obyvatelstva přichází jistý zánik osady. Němci si na cestu pryč z československého území mohou vzít v ranci náklad o celkové hmotnosti 50 kilogramů. Někteří z nich se ale odmítají smířit s tím, že by místo měli opustit navždycky.

Věří, že se sem jednou, dříve či později, vrátí. Některé věci si tak proto neberou s sebou, ale zakopou je poblíž svých stavení. Tak dají vzniknout rozhodně ne scestné legendě o šumavských pokladech Wunderbachu.

Komunistické ovládnutí Československa přeživším odsunutým Němcům v návratu zabrání. Ten je tak možný až po revoluci v roce 1989. Jedna z původních obyvatelek toho využije a na místo svého dětství se vrátí. A nejde s prázdnou.

V ruce drží jakýsi plánek původního Wunderbachu, který jí kdysi darovala její babička. Na plánku je vyznačeno místo, kde by vnučka měla najít ten svůj „poklad“.

Zázračný nález

Vnučka se tedy na místo vydá a začne kopat. A poklad překvapivě najde! Je uložen v krabici, ve které žena nachází spoustu keramických hrnečků a také panenku, s kterou si jako malá hrála.

Paní Mizzy, jak se vnučka jmenuje, si svou panenku ponechá, vezme si jeden hrneček a poklad ukryje zpět hluboko pod zem. Na místě nechá svatý obrázek jako poděkování.

Ten může bystrý turista nalézt i dnes poblíž bývalého wunderbašského mlýna, kolem něhož se povalují zbytky nářadí a nádobí. Podle paní Malé je i tento příběh důvodem, proč se do míst bývalých stavení čas od času vydávají různí dobrodruzi a hledači pokladů.

Údolí Pěkného (nebo také Zázračného) potoka, v němž se pozůstatky osady nacházejí, má i svou legendu. V jednom z místních stavení prý kdysi onemocněl sedlák.

Jeho žena se vydala do nedalekého Rejštejna pro doktora, jelikož ale neměla peníze, zaplatit mu chtěla alespoň slepičími vejci. Nešťastnici ale vejce spadla přímo do potoka, zoufalá žena však přesto pokračovala v cestě.

U soutoku potoka s řekou Otavou našla vejce zcela netknutá a nerozbitá. Zázračný potok jí je zázrakem navrátil.