Trojice dívek se během vyučování začne smát nějakému vtipu. Smích neustává a netrpělivý učitel neposlušné žačky pošle na dvůr, aby se uklidnily. K jeho překvapení se ale brzy začnou chichotat i další děti. A pak další.

Nejdřív tato epidemie smíchu postihne 31. ledna 1962 jen jednu dívčí školu ve vesnici Kashasha v Tanganice (stát existoval v letech 1961–1964 na území dnešní Tanzanie).

Učitelé i rodiče se jen nechápavě škrábou na hlavě, protože nikdo netuší, co se s dětmi děje – a ty se jen dál smějí a smějí, až se sotva udrží na nohách.

Epidemie není vůbec k smíchu

Škola se nakonec musí zavřít, protože nakažlivý smích postihne většinu studentek. K překvapení (i hrůze) všech se ale smích rozšíří i do okolních vesnic a měst a postihne více než 1000 dětí ve 14 školách.

Příznaky jsou vždy stejné: opakující se záchvaty smíchu nebo naopak nekontrolovatelného pláče, únava, bolesti, mdloby i dýchací potíže. Nikdo neví, co to způsobuje, a nikdo neví, jak to léčit.

Oběti se přestanou smát až o 18 měsíců později, kdy nemoc zmizí stejně záhadně, jako se objevila.

Šlo o masovou hysterii?

„Je to psychogenní, to znamená, že je to všechno jen v myslích lidí, u kterých se projevují příznaky.

Nezpůsobuje to žádný prvek prostředí, například otrava jídlem nebo jed,“ míní Christian F. Hempelmann z texaské univerzity s tím, že šlo nejspíš o druh masové hysterie.

Hempelmann tvrdí, že podobné případy hromadné psychogenní nemoci (MPI) jsou nejčastější u lidí s nízkým společenským postavením, kteří mají pramalou nebo žádnou moc nad děním kolem sebe.

„Je to jednoduchý způsob, jak můžou vyjádřit, že je něco špatně,“ dodává Hempelmann.

Přesto tanganická epidemie smíchu zůstává dodnes záhadou.