James Byrne je známé britské médium, které v roce 1995 vede v liverpoolském rozhlase pravidelné živé vstupy.

Posluchači mohou v přímém přenosu sledovat, jak muž rozmlouvá s mrtvými a ti šťastnější, kterým se podaří do pořadu dovolat, mohou poprosit o spojení se zemřelými blízkými.

Své štěstí chce zkusit také jistá paní Wilsonová z města Ellesmere Port v hrabství Cheshire. Ráda by znovu mluvila se svým zesnulým dědečkem. Všechny linky jsou však obsazené, a tak žena zklamaně pokládá sluchátko. Následně ale zazvoní telefon přímo u ní...

„Má drahá, daří se mi dobře. Je to tu skvělé, především proto, že jsem tu i s babičkou a všemi ostatními milými lidmi, kteří dosáhli na druhý břeh,“ prohlásí hlas na druhém konci.

Žena v něm okamžitě pozná svého dědečka! Vycítil snad jeho duch touhy vnučky se s ním spojit, což ho přimělo k akci? Hlas je prý zkreslený, jako by přicházel z velké dálky. Ale paní Wilsonová nepochybuje o tom, že zní přesně jako její dědeček. „Dědečku, jsi to ty?“ ujistí se.

„Ano, milá. A teď mě dobře poslouchej. Přestaň žít v minulosti. Jdi vpřed. Jsem stále kolem a dohlížím na tebe. Ale už musím odejít. Svou lásku dej svým dětem. Sbohem,“ řekne tajemný volající a opět se na druhém konci rozhostí ticho.

Byl to jen nejapný žert, nebo skutečně mluvila se svým dědečkem? Aby se ujistila, co se právě stalo, vytočí číslo 1471, kde je možné ověřit identitu volajícího. Automatizovaný hlas na lince jí ale nadiktuje její vlastní telefonní číslo!

Hovor tedy musel přijít z jejího telefonu. Jenže žádná další pevná linka v domě není.

Náš syn zemře!

Ještě mrazivější zkušenost prožívá Thomas Connely, ovdovělý úředník, žijící na hranicích Anglie a Skotska se sedmiletým Tomem a jedenáctiletou Brigitou. Během jedné noci roku 1991 zůstává Connely sám jen se synem.

Brigita je na výletě a hospodyně má zrovna dovolenou. Je pozdní noc a poloprázdný dům je ponořen do ticha. Kolem druhé hodiny ranní muže probudí zběsilé vyzvánění telefonu. Neochotně si přiloží k uchu sluchátko a rozespale do něj zamumlá své jméno.

„Thomasi, jdi do Tomova pokoje a přivolej k němu lékaře, má strašlivou horečku!“ oznamuje stále napůl spícímu muži povědomý ženský hlas. Toho samozřejmě v prvním okamžiku napadá, že jde o omyl, nebo se mu jen něco zdá. Ale hlas naléhá dál.

Když nepřivoláš pomoc, Tom zemře! Pospěš si, jde o záškrt!“ Když otec přiběhne do dětského pokoje, je jeho syn v bezvědomí. Včasný zásah však chlapce zachrání.  Connelymu záhy dochází, že s ním telefonem mluvila jeho manželka, která zemřela před čtyřmi lety. Chránila matka svého syna vlastní smrti navzdory?

Zvláštní pouto

Rodinný lékař Dr. Howard, kterému se později Connely s nočním zážitkem svěřil, si podrobnosti nenechává pro sebe. A ukáže se, že nejspíš nejde o ojedinělý případ.

„Případ Toma a Thomase Connelyových přednesl Dr. Howard odborné veřejnosti na podzim 1991 při příležitosti lékařského sympozia konaného v Římě.

Diskuze mezi lékaři vynesla na světlo několik podobných případů,“ uvádí britský psychiatr Frank P. Jones (*1924), který se případu věnuje ve své knize Zázračné události.

Je známo, že mezi rodiči a dětmi existuje pouto, které věda ještě zcela přesně nedokáže vysvětlit. Klinické studie uvádějí, že až 65 procent matek ví, jak se jejich děti cítí, i když zrovna nepobývají poblíž.

Matky, které se nacházejí odděleně od svých dětí, nemohou je vidět ani slyšet, často bojují s neklidem a úzkostí přesně v okamžicích, když jejich dítě pláče. Může takové spojení překonat i smrt jednoho z nich?