IMMUREMENT: pod tímto pojmem se rozumí zazdívání zaživa, kterým se trestali přestupky od římských dějin až téměř do konce 18. století. Pohnutky k tomu byly nejrůznější, protože tak nebyla přímo prolita lidská krev.

Takže šlo od trestání skutečných zločinů, až po pohodlné zbavování se nepohodlných lidí. Jedním z řady immurementů na našem území se váže také ke klášteru Hradisko na Olomoucku.

KLÁŠTER HRADISKO

Na místě starého slovanské hradiště, podle pověsti založeném knížetem Břetislavem, byl později postaven hrádek a benediktinský klášter Hradisko s kostelem sv. Štěpána.

Řád se těšili vážnosti knížete pro učenost a zbožnost jeho příslušníků. A tak Přemyslovci chodívali na pobožnosti výhradně do kláštera, i když jinam to měli blíže. Zejména manželka Oty III., paní Durana, navštěvovala klášter denně. Jejím zpovědníkem a učitelem byl sám starý opat.

Paní Durana byla sice zbožná, ale také trochu domýšlivá žena. Na jejích ranních návštěvách ji doprovázela mladá komorná Blanka, která na svoji paní čekala obvykle na nádvoří kláštera.

OSUDNÝ OMYL

Jejího čekání si povšiml novic Vít. Časem při jejím každodenním čekání vznikla mezi mladými tajná láska. Protože Vít ještě nesložil řeholní slib, mohl z kláštera kdykoliv odejít. Blanka tak snila o šťastné budoucnosti po jeho boku.

Ale své paní ze strachu, aby nebyla propuštěna, se o tom nezmínila ani slovem. Ale jednoho dne došlo k osudnému omylu. Tehdy za šera Vít spatřil v ponurné klášterní chodbě přicházet ženskou postavu. Neváhal, doběhl ji, a v domnění, že jde o komornou Blanku, ji obejmul a políbil.

Avšak po výkřiku ženy poznal, že se dopustil dotěrnosti na paní Duraně. Marně ji žádal za odpuštění a utajení toho, co se stalo. Paní však byla neoblomná a vše svěřila svému choti. Žádala, aby příslušný muž byl za svůj čin potrestán.

RAFINOVANÝ TRIK

Kníže však se nehodlal zabývat nějakým vyšetřováním a zvolil jinou taktiku. Pozval starého opata k nezávaznému setkání. Na konci se ho jako by mimoděk otázal: „Co si myslíš, důstojný otče opate, jaký trest zasluhuje mnich, který se v milostné touze odvážil zneuctít kněžnu?“ Opat odpověděl v tom smyslu, že o takovém případu nikdy neslyšel, ale pokud by se tak stalo, měl by být provinilec zaživa zazděn, aby měl čas uvažovat o svém poblouznění.

A také řád, jehož by byl příslušníkem, by měl být smeten z povrchu zemského. Poté se v přátelském duchu rozešli.

Jaké však bylo opatovo překvapení, když záhy obdržel zprávu, že kníže rozhodl, že se klášter ruší a všech 20 mnichů má být společně zazděno. Kníže bohužel využil vlastní opatova rozhodnutí. Marné bylo jakékoliv vysvětlování či sliby.

Těžko přemáhali mniši při vší své statečnosti zmatek a strach. Byli odvedeni do refektáře, společné místnosti kláštera, kde byli zaživa zazděni. Stal se jejich společným hrobem. Jak ubíhaly dny, pomalu ustával zpěv a modlitby mnichů.

Ozývala se jen ojedinělá sténání. Jen o dušičkách bylo prý po celou noc slyšet jakoby vzdálené zpěvy žalmů.

A rafinovaný trik s vlastním odsouzením mnichů prý měl zcela jiné pozadí. Všechno bohatství kláštera, včetně polí, vesnic apod. se tak dostalo do držení knížete. A to dokonce bez toho, že by za své rozhodnutí pociťoval nějaké výčitky.