Před více jak 50 lety se na podlaze jednoho domku ve španělské vesnici Bélmez de la Moraleda objevila zvláštní skvrna, jež nešla smýt. Postupně začala samovolně nabírat obrysů lidských obličejů. Dům stojí na bývalém hřbitově. Mnozí proto věří, že to jsou tváře mrtvých.   

Historie tváří z vesničky Bélmez nacházející se na horkém jihu Španělska se začíná psát 23. srpna 1971. Tehdy se María Gómez Cámara (1919–2004), žijící v domě v ulici Real 5, podiví, že se jí v kuchyni na kamenné podlaze objevila ošklivá tmavá skvrna.

„Kde se tu vzala? Včera jsem tu podlahu drhla,“ kaboní se žena při vzpomínce, jak byla ještě ráno bez jediné šmouhy. Dojde si pro rejžák a mýdlovou vodu, padne před nečistotou na kolena a začne drhnout. Skvrna ale ne a ne zmizet.

María na rejžák přitlačí a podlahu smejčí vší silou. Ale výsledek je stejný – šmouha nejde dolů. „To je k vzteku!“ mrskne zadýchaná María rejžákem o zeď a naštvaně si jde sednout do vedlejšího pokoje.

Po několika dnech a několika dalších marných pokusech skvrnu odstranit si María všimne, že šmouha změnila tvar, jako by nabírala stále konkrétnějších obrysů. Další týden již s hrůzou zjišťuje, že se ze skvrny stal obraz mužského obličeje.

Do měsíce se na podlaze objeví další tvář a stále jich přibývá – některé jsou zřetelné, jiné méně jasné. „To už jsem se vyděsila a okamžitě kontaktovala starostu. Pak jsme podlahu rozkopali a položili na ni nový beton,“ vzpomíná María. Pomohlo to?

ŽIJÍ MALBY VLASTNÍM POSMRTNÝM ŽIVOTEM?

Ani náhodou! Za pár dní María na nové podlaze nalézá další tvář. Během roku 1972 se zde zjeví desítky nejrůznějších obličejů. Na místo se začnou sjíždět novináři, geologové, archeologové i parapsychologové.

Podlaha je znovu rozkopána a vyhloubena do téměř třech metrů, kde vědci naráží na něco zcela nečekaného – lidské kosti z 12. století! Zjistí se, že dům stojí na pohřebišti z období arabské nadvlády. To celé věci dodá na ještě větší mysterióznosti.

Zjevují se snad na podlaze obličeje pohřbených lidí? Mnozí tomu věří.

Vědci se však přiklání k tomu, že obličeje na podlaze kreslí sama María kvůli zlepšení poměrů ve vesničce. Z ní se totiž následně stává turistické centrum.

Například chemický inženýr Luis Ruiz-Noguez (*1957) se domnívá, že obrazy jsou vytvořeny uměle pomocí oxidačních chemických látek – např. kyselinou solnou, sírovou nebo octovou by se dalo dosáhnout podobného efektu.

Když jsou však kusy rozkopaného betonu odvezeny na chemickou analýzu, žádný důkaz o použití chemikálií nalezen není. Navíc po smrti Maríi se tváře na podlaze tvoří dál. Až dodnes!

Nejsou už však tak jasné a přesné… Parapsychologové tak tvrdí, že María mohla být médiem, jež formování kreseb tváří nebožtíků, pohřbených pod jejím domem, vyvolávalo. A proto po její smrti již nemají takovou intenzitu.

Mají pravdu, nebo je všechno jen velký reklamní trik kvůli proslavení jedné malé zapadlé vesničky na jihu Španělska?