Je tomu už více než 50 let, co se v nenápadné španělské vesnici začal odehrávat příběh jednoho z nejslavnějších a nejlépe zdokumentovaných případů paranormálních jevů v historii. Bélmezské tváře začaly jako skvrna v kuchyni. Dnes jde pro mnoho lidí o největší důkaz, že Bůh existuje a dává o sobě vědět.

Bélmez de la Moraleda. Tak zní celý název malé vesnice ležící ve stínu jihošpanělských hor. Záhada Bélmezských tváří začíná v kuchyni jedné zdejší obyvatelky – Marie Gomez Pereiry.

V srpnu 1971 chystá tato žena večeři pro svou rodinu, když vtom si všimne zvláštní skvrny na podlaze. V tu chvíli se ještě nic zvláštního neděje. Maria jednoduše vezme hadr a vodu a snaží se flek vyčistit.

Jenže se jí to nejen nedaří, ale skvrna dokonce postupně – během dalších dnů – začíná měnit tvar a zvětšovat se, až nakonec připomíná mužskou tvář. Rodina je v šoku a po celé vesnici se začíná šeptat, že se v domácnosti Marie Gomez děje něco skutečně podivného.

To však lidé ještě netuší, že tím celá záhada teprve začíná. Mohl si někdo z nebohé Marie ve skutečnosti celou dobu střílet?

Nová podlaha nepomůže

Uplyne necelý měsíc, kdy se události dají do pohybu ještě o poznání rychleji. Na cementové podlaze kuchyně se totiž objevuje další skvrna jasně připomínající tvář. To už to Maria nevydrží a společně s manželem informují o celé záležitosti starostu.

Zatímco se celá vesnice radí, co s tím, v kuchyni se objeví ještě několik dalších tváří – mužské i ženské, zřetelné i méně jasné. V tu chvíli padne rozhodnutí: jednu z tváří vysekat přímo z kamenné podlahy.

„Vykopali jsme jámu hlubokou až 2,8 metru,“ vzpomíná Miguel Gomez, syn paní Marie a muž, který po její smrti léta předvádí záhadu poutníkům a turistům.

Podle něj se v té době na místo nahrnuli nejrůznější výzkumnici tvrdící, že by vše mohlo způsobovat něco pod podlahou. „A skutečně. Našli jsme tam lidské kosti údajně z 12. století,“ dodává Miguel. Znamenalo to rozluštění záhady?

Středem pozornosti

„Váš dům leží na 700 let starém arabském pohřebišti,“ tvrdí badatelé rodině. Ta jen krčí rameny a nechává kuchyň znovu vybetonovat a položit novou podlahu. Většina lidí předpokládá, že tím celá záležitost skončí.

Jenže místo toho se na nové podlaze objevuje další tvář, a vedle ní další a další. Vše dostává navíc dynamický spád – některé tváře totiž během pár hodin mizí, aby se vzápětí objevily jiné. Nepatří jen mužům, ale i ženám, a dokonce dětem.

To už zprávy o tajemném zázraku letí do celé země. Na místo se vydávají nejen poutníci, novináři a věřící, ale také nejrůznější vyšetřovatelé paranormálních jevů.

Třeba legendární německý záhadolog Hans Bender, který aktivitu označil za nejdůležitější případ století, nebo sám viceprezident španělské parapsychologické společnosti José Luis Jordán (*1931). Ten je nicméně zpočátku velmi skeptický a vše považuje za podvod.

Tvrdí, že jsou skvrny vytvářené s pomocí nějakých pigmentů nebo chemických sloučenin.

Tajemství trvá

Nařčení z podvodu vede k mnoha analýzám (všechny vyloučily, že by šlo o barvu nebo chemický prostředek) a nakonec i k experimentu. Podlaha je vyfotografována, překryta a zabezpečena, aby se k ní nikdo nedostal.

A přesto, když je poté vše pod přísným dohledem kamer odkryto, je zjevné, že se tváře změnily a přesunuly. Definitivně tím vzniká bélmezský kult a z domu se stává poutní místo, které po desetiletí navštěvují lidé z celého světa.

Tváře se tam objevují dodnes, i když mnoho lidí tvrdí, že po úmrtí paní Marie v roce 2004, už méně často a s menší intenzitou. Přesto trvají spekulace o tom, co záhadu způsobuje. Vytváří snad obrazy neznámým způsobem jeden ze synů zesnulé paní?

Projevují se tímto způsobem mrtví, kteří byli na pozemku kdysi pohřbeni? Nebo je to skutečně projev nebeské síly?

Častá záhada

Tváře objevující se na kamenech, dřevě nebo třeba v půdě jsou poměrně častou záhadou, kterou si obvykle lidé spojují s Bohem. Nejčastěji tak věří, že jde o tvář trpícího Krista.

Případy známe už z 19. století. V roce 1897 zemřel ve Walesu děkan katedrály v Llandaffu John Vaughan. Dva týdny po jeho pohřbu se na západní zdi katedrály objevila vlhká skvrna, která se stále více podobala tváři. Pod ním se prý navíc rýsovaly iniciály Vaughanova jména.

V roce 1923 se zase na bílé omítce katedrály v Christchurchi objevil zřetelný obrys tváře dávno zesnulého děkana Henryho Lidella. Časem se tam navíc objevily obrazy připomínající další osoby.

Podobných případů existuje více a téměř vždy jde o záhadu, která nemá vysvětlení. Je to jen dílo lidí, kteří takto obratně manipulují s veřejností? Nebo to má nadpřirozený původ?