Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat.
Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do světa živých?
Drsnou šumavskou krajinou se nese kvílející zvuk chladného větru a ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. Je druhý listopadový večer a čas od času se v promrzlé krajině mihotají malá světýlka. To plápolají plamínky svíček na hrobech a všichni, kterým odešel někdo blízký, připíjí na jeho počest a věnují mu tichou modlitbu, aby jeho duše našla pokoj.
Jen jeden mladík, zdá se, památku zemřelých ignoruje. Ba co víc, nebojí se ani pokoušet paní s kosou a notně posílen alkoholem učiní osudovou sázku!
VŠECHNO MÁ SVŮJ ŘÁD
Smrt je s životem člověka těsně spjata. Chodí nečekaně a nedbá, jaká je zrovna roční doba. Zimy na Šumavě bývají kruté. Promrzlá půda rýče do svých útrob nehodlá pustit a je naprosto nemyslitelné, aby byla v zimě nebožtíkům vykopána místa jejich posledního odpočinku.
„V každém stavení byla připravena prkna. Když někdo zemřel, prkno se umístilo na dvě židle a na něm spočinul nebožtík, dokud se nekonal pohřeb,“ popisuje jeden z pamětníků šumavských zvyků. Mrtvý, řádně na poslední cestu vystrojen, musí ležet tváří ke dveřím, ruce má zkřížené a převázané růžencem.
Jeho klid hlídá pomyslná hradba hořících svící a pozůstalí se začínají modlit, v některých chalupách se dokonce schyluje i k zaříkávacím rituálům!
SÍLA ODCHÁZEJÍCÍCH DUŠÍ?
Umrlčí prkna jsou s nebožtíky úzce spjata a soustřeďují v sobě zvláštní energii. Aspoň lidé tomu věří a opracované, zdobené kusy dřeva po pohřbu umisťují na čestná místa – nejčastěji na rozcestí či ke kapličce, kde jsou zabodnuty do země.
Nikdo se je neopováží zničit, ukrást ani s nimi manipulovat. Kusy dřeva budí respekt, vždyť v minulosti každé neomalené zacházení znamenalo zkázu! Mohla se v prknech umrlců soustřeďovat nebožtíkova energie?
Co když mrtvý neodešel ze světa živých pokojně a bez bolesti? Nasákla do sebe dřevěná lože negativní sílu, která provázela umrlcův odchod ze světa?
NERADNO SI S NIMI ZAHRÁVAT
Doklady z minulosti hovoří jasně: „Pokud někdo neodolal a použil prkno nebožtíkovo, bylo zle!“ To si na vlastní kůži podle legendy vyzkouší mladík, který uzavře odvážnou sázku: „O dušičkové noci si přinesu domů jedno umrlčí prkno a vyspím se na něm!
“ Jenže prkno, které si mladík hodí na záda, po pár krocích těžkne. Ztěžkne natolik, že hoch sotva popadá dech. Každičký pokus shodit prkno z beder skončí nezdarem, je jako přikované. Muž padá pod ohromnou tíhou k zemi a není mu pomoci, dřevo nemilosrdně drtí jeho hruď.
Druhý den najde nebožáka soused. Zprvu mladíka nepoznává. „Byl jako vetchý neduživý stařec. Pomatený, stále jen něco opakoval,“ vypráví později vesničanům v hostinci.
RADĚJI SE JIM VYHNOUT
Legenda o mladíkovi není jediným případem, kdy umrlčí prkna ukázala svou moc. Jakmile je někdo chtěl neuváženě spálit, údajně kusy dřeva vybuchovaly přímo v kamnech. Nábytek vyrobený z prken měl zase přinést do domu smrt!
Mohou se duše, připoutané k prknům, skrze ně opravdu vracet?
