Potemnělou oblohu nad hlubokým lesem křižují blesky. Mládenec z nedalekého statku poslaný pro medicínu do nedalekého města uhání lesní pěšinou, seč mu síly stačí. Neustále se ohlíží, zuby mu cvakají zimou a strachem.
Strachem z pověsti o strašlivých divých ženách, které v lese napadají osamělé poutníky. Náhle na pěšině před sebou spatřuje lidské tělo. Opatrně se k němu přiblíží a s úlekem uzří rozedrané hrdlo a mrtvolný obličej patřící dříve usměvavému dřevorubci z města.
Mládenec nečeká a rozebíhá se ještě rychleji, pryč z tohoto prokletého hvozdu. Takových příběhů najdeme ve středověku na území Čech a Německa desítky. Za mnohá úmrtí údajně mohly lesní ženské bytosti, které vynikaly neuvěřitelnou krásou i krutostí. Co byly zač?
Podle jedné teorie nejsou české víly ničím jiným než tzv. succubami, tedy ženskými přízraky, které lákají muže do svých spárů a pak je v lepším případě k smrti unavené pustí, v horším zavraždí. Křesťané věří, že succubus je druh démona.
Jakýsi astrální upír, který svádí muže k pohlavnímu styku. Mohou být divoženky, lesní nymfy, dryjády a víly specifickou variantou těchto démonů? Popis by tomu odpovídat mohl.
Na první pohled prý jde o krásné a svůdné ženy, při bližším pohledu jsou to však děsivé bytosti s bledou pletí a ostrými drápy.
V nebezpečí před lesními vílami a dalšími příbuznými bytostmi jsou po celý středověk především lovci a dřevorubci vydávající se hluboko do lesů. Někteří z nich jsou podle dobových kronik nacházení na okrajích lesů mrtví a s rozdrásaným hrdlem.
Skupinky vyloučených žen?
O lesních nymfách neboli dryjádách se ve své slavné kronice zmiňuje například český kronikář Kosmas (asi 1045–1125). Že nemusí jít vždy o krásné dívky, které ve skutečnosti pomáhají, potvrzují i mnozí badatelé.
„Divé ženy v okolí Týna nad Vltavou jsou vysoké postavy a je na ně strach pohledět. Tváře mají pokryté štětinatými bradavicemi a široká ústa. Pravé oko je černé a sedí hlouběji než levé, které je modré.
Rozcuchané rudé vlasy jim padají až do pasu,“ píše v 19. století německý folklorista Theodor Vernaleken (1812–1907) s tím, že existuje mnoho svědectví o setkání s těmito ženami. Podle skeptiků může mít ale záhada jednoduché vysvětlení.
Mohlo jít o skupiny žen vyloučených ze společnosti, které žily v odlehlých koutech přírody. Čas od času mohli být prý tito lesní lidé agresivní a společnost jim tak začala dávat nadpřirozené schopnosti. Jsou tedy všechna svědectví o jejich kouzlech vymyšlená?
Svědectví z Krkonoš
Víra v divoženky s kouzelnými schopnostmi byla silná v celých Čechách, nejvíce tam, kde byly hluboké lesy. Velké množství přízraků se vyskytovalo kupříkladu v Krkonoších. Divé ženy, víly a rusalky, záhadní noční lovci.
Navzdory strachu lidí ale tyto přízraky nemusely být vždy zlé. Na počátku 20. let o nich ve svých zápiscích hovoří tehdejší správce jedné horské boudy Johann Fischer (1868–1939).
„Lesní žínky zahalené do mlhy svádí lidi v lese na scestí, ale jinak jsou dobromyslné povahy. Jedna žena z domu č.
6 ve Štikově měla jednou dostat od žínky za vykonané služby zástěru plnou listí, která se proměnila ve zlato,“ zní svědectví muže dochované ve staré německé sbírce lidových pověstí. Co je na něm pravdy?
