Stovky či možná tisíce žab zaplavily okolí malé americké osady. Za neustávajícího nářku, který připomínal bitevní vřavu, na sebe vzájemně útočily několik dlouhých hodin. Když bylo po všem, bylo okolí zaplaveno těly mrtvých žab.

Je to scéna jako z nějakého biblického příběhu o příchodu soudného dne. Kolonie Windham v Connecticutu se v červnu roku 1754 potýká s neobvyklým suchem, a navíc právě propukla francouzsko-indiánská válka.

Obyvatelé kolonie očekávají útok směrem z Kanady, místo toho se tu odehraje jiná bizarně děsivá bitva.

K večeru se vzduch začne podivným hlukem, zprvu sotva znatelné bručení se kolem půlnoci mění v ohlušující řev skutečně podobný bitevní vřavě či přinejmenším bojovému pokřiku stovek indiánských válečníků.

V tu chvíli se nejednoho obyvatele Windhamu zmocní strach, že se nedožije rána. Jenže ve skutečnosti to nejsou žádní vojáci. Kolonii místo toho zaplňuje neskutečné množství žab, které na sebe divoce útočí navzájem! Co spustilo toto žabí šílenství?

HYSTERIE NA OBOU STRANÁCH

Historik reverend Samuel Peters (1735–1826), který v době incidentu studuje na univerzitě v Yale, později popisuje, jak obyvatelé Windhamu vybíhali ze svých postelí nazí a řítili se neznámo kam „s řevem horším než tím, který vydávaly žáby“.

Běsnění žab je tak hlasité, že vojáci z nedalekého tábora propadnou panice a domnění, že se blíží nepřátelský vyšlou na místo tři vyjednavače. Vše trvá několik hodin. Ráno je okolí Windhamu poseto stovkami či možná až tisíci mrtvých žab.

Co se tu oné noci odehrálo? Podle nejčastěji přijímané teorie za vše může přetrvávající sucho, které dalo žáby do pohybu.

Jedna místní černošská otrokyně dokonce tvrdí, že její pán den před touto událostí záměrně vypustil umělé jezírko zvané Žabí rybník, aby na něm opravil stavidlo. Nedostatek vody možná donutil zdejší žabí populaci k okamžité migraci.

Stojí i za jejich nezvyklou agresí? Možná žáby propadly určité hysterii, kterou jejich chování následně vyvolalo také u lidských obyvatel kolonie.