V listopadu 1970 objevili v odlehlém norském údolí Isdalen hrůzný nález, který odstartoval jeden z nejzáhadnějších a nejpodivnějších kriminálních případů v norské historii.

Tělo částečně spálené ženy leželo mezi kameny, obklopené předměty, které na turistické stezce neměly co dělat. Tento objev spustil detektivní spirálu, která odhalila síť falešných identit, záhadných cest po Evropě a podivných setkání. Kdo byla tato žena?

Proč se snažila svou identitu tak úzkostlivě skrývat? A proč její smrt, ačkoliv oficiálně uzavřena jako sebevražda, stále vyvolává tolik otázek a spekulací?

Případ Ženy z Isdalu je dodnes mrazivým svědectvím o tom, jak i v moderní době mohou lidé zmizet beze stopy a zanechat za sebou jen hádanky.

Horskému údolí Isdalen poblíž norského Bergenu se právem říká Údolí smrti. V roce 1970 udělalo své přezdívce skutečně čest. Dvěma dívkám na výletě s otcem se tam naskytl pohled, na který asi jen tak nezapomněly.

Mezi velkými kameny leželo na zádech částečně spálené lidské tělo se skrčenými pažemi, vytrčenými dopředu. Scéna byla děsivá a okamžitě vzbudila podezření. Přivolaní policisté zjistili, že šlo o ženu, která rozhodně nebyla vybavená na výlet po horách.

To byl první z mnoha podivných detailů, které případ zkomplikovaly. V její blízkosti našli mimo jiné oblečení do města, šperky, několik plastových lahví a poničený deštník.

Zvláště znepokojující byly stopy benzinu na místě, což naznačovalo, že tělo bylo z nějakého důvodu zapáleno. Nejzáhadnější však bylo, že cedulky na ženině oblečení byly pečlivě odstraněné a vybroušené byly i značky na láhvích. To svědčilo o úmyslné snaze ztížit identifikaci.

Bergenem případ otřásl, a brzy se ukázalo, že je podivnější, než kdo tušil. Když policie prohledávala okolí, narazili na další klíčové stopy. V úschovně na nádraží se našly ženiny kufry – i z věcí v nich byly odstraněny jakékoli značky výrobců.

Tato pečlivost při zahlazování stop byla zarážející. Kromě otisku prstu na brýlích tam nebylo nic, co by pomohlo k identifikaci. To jen potvrdilo, že žena zřejmě nechtěla být identifikována, nebo se někdo snažil její identitu utajit.

V kufrech se také nacházely dvě paruky, což naznačovalo, že žena často měnila svůj vzhled, a list, popsaný podivnými kódy. Tyto kódy se později ukázaly být daty a místy jejího pobytu.

Nejdůležitějším předmětem se stala taška z obchodu s obuví – prodavač si vzpomněl, že před časem prodával holínky elegantní, dobře oblečené tmavovlasé cizince. Policii její stopa zavedla do blízkého hotelu, kde se žena zapsala jako Fenella Lorch. Problém však byl, že jméno bylo falešné.

Tady se z případu stává skutečné drama. Další šetření odhalilo, že žena měsíce cestovala po Evropě, přičemž při registraci v hotelech využívala několik různých jmen a udávala jiná místa původu.

Mezi jejími aliasy se objevovala jména jako Genevieve Lancia, Claudia Tielt, Vera Jarle a Elisabeth Leenhouwer, což svědčilo o mimořádně komplexní síti falešných identit.

Zapisovala se v němčině, přestože to nejspíš nebyl její rodný jazyk, což naznačovalo, že se snažila splynout s prostředím, nebo maskovat svůj skutečný původ.

Policie po čase rozlouskla i „šifru“ z kufru – kódy označovaly data a místa ženina pobytu, což ukázalo na rozsáhlé cestování a pečlivé plánování jejích pohybů po kontinentu.

Svědkové z hotelů popisovali, že vypadala exoticky, hovořila lámanou angličtinou a čas od času se setkala s nějakým mužem, nikdy ale na veřejnosti nemluvili. Jejich schůzky byly diskrétní a naznačovaly, že se jednalo o citlivé záležitosti.

Jeden svědek ji prý dokonce zahlédl v horách v doprovodu dvou mužů i před její smrtí, což naznačovalo možnost, že nebyla v Isdalenu sama a že její smrt mohla být důsledkem setkání s těmito osobami.

Z výsledků pitvy vyšlo najevo, že neznámá spolkla v několika dávkách asi 60 prášků na spaní, ty se jí ale nestihly vstřebat do krve a zemřela na udušení kouřem. To je klíčový detail, který naznačuje, že její smrt nemusela být jednoduchou sebevraždou.

Pokud by se chtěla sama zabít prášky, proč by se pak ještě snažila zapálit si oděv? Tato nesrovnalost je jedním z důvodů, proč mnozí považují oficiální závěr o sebevraždě za přinejmenším sporný.