Noční jízda odlehlou horskou oblastí se může v intenzivní zážitek proměnit velice snadno. Světla na obloze, vytí v lese, pohybující se stíny… Vše získává automaticky tajuplnější nádech. Pohrávají si pak naše obavy i s naší myslí?

Svědek tohoto příběhu vypráví o svém zážitku záhadologovi Brentu Swancerovi. Zrovna se vrací domů s několika přáteli. Jede po opuštěné silnici plné zákrut, světlomety automobilu mu ukazují, kudy dál. Zvoní mu mobil, máma chce vědět, kdy bude doma.

„25 minut,“ říká jí mladík. Podívá se na kamarády a nervózně se zasměje, jako kdyby tomu sám tak úplně nevěřil. Podobnou cestu už společně absolvovali mnohokrát, teď ale všichni vnímají zvláštní okolní klid.

Leží na nich jako těžká, dusivá deka. Rostoucí pocit toho, že se děje něco divného, začíná být až nesnesitelným…

V temnotě

Pasažéři během jízdy shlíží dolů na hladinu jezera, měsíc v úplňku se v něm odráží jako v zrcadle. Silnice je úplně prázdná. Najednou uvnitř auta všechno zhasíná, hudba přestává hrát, kužely předních světel zmizí.

Trvá to jen okamžik, pak elektronika znovu naskočí, hudba hraje od začátku. Jenže něco se změnilo. Asi půl kilometru před nimi stojí u silnice policejní vůz kontrolující jiný automobil. Ani jeden z nich tam ještě před chvílí nebyl.

„Myslel jsem, že jsem snad musel na chvíli usnout. Jenže ostatní to taky viděli – z vteřiny na vteřinu před námi stála dvě auta, jako kdyby tam takhle byla už kdo ví jak dlouho,“ říká svědek. Je možné, že si jich předtím prostě jen ve tmě nevšimli?

Posádka vzápětí zjišťuje další podivnou skutečnost – čas ukazuje o hodinu víc, než před výpadkem proudu. Přisuzují to podivné poruše a pokračují dál v cestě. Když o 25 minut později dorazí mladík domů, vítá ho vystrašená matka.

Ukáže se, že má hodinové zpoždění! „Přišel jsem o jednu hodinu života a dodnes nevím, jak je to možné,“ kroutí hlavou nad svým zážitkem. Podobné jevy, které popsal, provází často údajné únosy mimozemšťany. Není pro klidný spánek celé posádky možná nakonec lepší, že si na nic nevzpomínají?