Jejich tělo je nehybné a podivně ztuhlé, nemocní vypadají spíš jako sochy vytesané do kamene než jako lidé. Téměř třetina postižených umírá a velká část přeživších se až do konce života podobá spíše zombiím. Nikdo zatím netuší, co nemoc způsobuje, ani jak ji léčit.

V průběhu 1. světové války se po celém světě začíná šířit epidemie tajemné choroby. Soubor dosud neobjasněných bizarních symptomů je skoro jako vystřižený z novodobých sci-fi filmů o zombie apokalypse. Poprvé je záhadná „spavá nemoc“ zaznamenána někdy v roce 1915 a popsána je o dva roky později, kdy její podivné příznaky studuje rakouský psychiatr a neurolog Constantin Freiherr von Economo (1876–1931) a jeho francouzský kolega patolog Jean-René Cruchet (1875–1959).

Encephalitis lethargica, jak vědci chorobu pojmenovali, napadá mozek a zanechává oběti ve stavu podobném soše. A nekontrolovatelně se šíří zejména krátce po konci války a V roce 1919 dosahuje epidemických rozměrů v Severní Americe, Evropě a Indii.

Přesný počet nakažených není znám, ale odhaduje se, že do roku 1926 je zaznamenáno více než 1.6 milionu postižených a onemocnění způsobuje více než 500 000 úmrtí. Sporadicky se jednotlivé případy encephalitis lethargica objevují dodnes, nikdo přitom stále netuší, co vlastně nemoc způsobuje.

Co bylo příčinou strašidelné epidemie? Mohla by se podobná situace opakovat i nyní?

LIDSKÉ SOCHY

Symptomy, kterými se nemoc projevuje, jsou stejně bizarní, jako strašidelné a nebezpečné. Encephalitis lethargica může být zpočátku zaměněna za obyčejnou chřipku, projevuje se totiž vysokou horečkou, bolestmi v krku či bolestmi hlavy a svalů.

Zaznamenáno je také dvojité vidění a opožděné fyzické či psychické reakce. Pak ale přicházejí halucinace, atypické chování a psychózy, třes, záchvaty a nakonec apatický, téměř katatonický stav, kdy oběť zůstává bez schopnosti řeči a pohybu, jako by nevnímala okolní svět.

Jejich tělo je nepřirozené ztuhlé, jen občas se objevují abnormální pohyby očí a hlasový tik. Někteří nemocní jsou občas schopni omezené řeči, pohybu očí či dokonce smíchu, většinou ale vypadají jako živé sochy a zůstávají zcela nehybní po celé hodiny, dny, týdny nebo roky.

Ještě podivnější na tomto zdánlivě poddajném katatonickém stavu je, že postižený může občas prudce zareagovat i na nejmenší fyzický podnět, jako je pouhé lehké poklepání na rameno, a s agresí se vrhnout na šokovaného ošetřovatele.

Tyto nevyzpytatelné reakce dělají z už tak záhadné nemoci, cosi hororově mrazivého. Co za nimi stojí?

JAKO ZOMBIE

„Seděli celý den nehybně a beze slova na židli, zcela bez energie, podnětu, iniciativy, motivu, chuti k jídlu, afektu nebo touhy; bez aktivní pozornosti a s hlubokou lhostejností registrovali, co se kolem nich děje.

Nepřenášeli ani necítili životní pocity; byli neteční jako duchové a pasivní jako zombie.“ Těmito slovy popisuje charakteristické projevy neznámé choroby slavný britský neurolog a spisovatel Oliver Wolf Sacks (1933–2015), který se s pacienty postiženými nemocí encephalitis lethargica setkává během svého působení v zařízení péče o chronicky nemocné v Beth Abraham Hospital v Bronxu.

Sacks v této nemocnici pracuje se skupinou přeživších epidemie záhadné choroby a na základě svých zkušeností v roce 1973 sepisuje knihu Awakenings (Probuzení), jejíž pozdější filmová adaptace s Robinem Williamsem (1951–2014) a Robertem De Nirem (*1943) v hlavních rolích si dokonce vyslouží oscarovou nominaci.

Ani taková míra pozornosti však nedokáže odpovědět na řadu otázek, které nemoc obklopují. Jak onemocnění vzniká? A jak se ho vůbec zbavit?

TRVALÉ NÁSLEDKY

Některé prameny uvádějí, že smrt v přímém důsledku onemocnění encephalitis lethargica nastává zhruba u jedné třetiny postižených. A ti, kteří přežijí, nikdy nebudou schopni vrátit se do normálního života.

Téměř polovina přeživších trvale přichází o schopnost fyzicky komunikovat s okolním světem, přestože si plně uvědomují své okolí. Mnozí z těch, kteří se zotavili alespoň fyzicky, nadále trpí závažnými psychickými symptomy jako je nezájem, nízká motivace k čemukoliv či chybějící prožívání emocí.

I po návratu schopnosti pohybu se tak podobají spíše zombiím. O tom koneckonců vypovídá i svědectví Olivera Sackse, jehož pacienti v bronxské nemocnici zůstávají ještě desítky let po prodělání choroby. Existuje pro pacienty vůbec nějaká naděje na úplné uzdravení nebo postiženého encephalitis lethargica navždy uzavře do věčné apatie?

ÚTOK NA MOZEK

Více než sto let po propuknutí záhadné epidemie zůstává etiologie encephalitis lethargica lékařskou záhadou. O původu a šíření choroby sice existuje několik teorií, žádnou z nich se však dosud nepodařila potvrdit.

Jedna vyřčených z teorií je onemocnění považují za zánět mozku vyvolaný vzácným kmenem streptokoka. Vědci se v tomto případě domnívají, že bakterie zmutovala a vyprovokovala imunitní systém k útoku na mozek, takže oběť zůstala bezmocná.

Další teorie také pracuje s domněnkou, že je za nemoc zodpovědná nějaká autoimunitní reakce, za její spouštěč však považují virus chřipky. Zjednodušeně řečeno podle této teorie byla virem chřipky spuštěna imunitní reakce, ale něco se v pokazilo a organismus nemocného začal napadal sám sebe.

Na podporu této hypotézy vědci zdůrazňují, že nemoc se skutečně nejprve projevuje jako obyčejná chřipka a navíc se encephalitis lethargica začíná vyskytovat v době chřipkových epidemií. Může tedy záhadná nemoc být nesprávnou reakcí na probíhající chřipku?

OBJEVUJE SE I NYNÍ

Tato teorie je později opakovaně zpochybňována. Proti hovoří mimo jiné i fakt, že žádná další chřipková epidemie nebyla provázena epidemií encephalitis lethargica. I současní lékaři ale tvrdí, že důkazů, které by výskyt záhadné nemoci mohly spojit s chřipkou, je žalostně málo, ačkoliv zpětně byly v minulosti nalezeny i další menší epidemie, které se s tou chřipkovou nezřídka překrývají.

Podezření na epidemii encephalitis lethargica se objevuje například v roce 1580, kdy Evropu zachvátila vážná horečnatá a letargická nemoc. V letech 1673-1675 se závažná epidemie nemoci popsané jako spavá chřipka objevuje v Londýně a další těžkou epidemii spavé nemoci hlásí v letech 1712-1713 v německém Tübingenu.

O pár desítek let tatáž nemoc postihuje nejen Německo, ale i sousední Francii. Mohou tyto historické události naznačovat, že podobná epidemie může propuknout i nyní? V současnosti se zatím se vyskytují jen ojedinělé případy a lékaři se alespoň pomocí imunomodulantů a steoroidů pokoušejí zmírnit příznaky, ale stále se nedaří původce nemoci vystopovat.

Bez znalosti etiologie onemocnění však bude i nadále obtížné jej úspěšné léčit nebo mu alespoň předcházet. Podaří se někdy záhadné nemoci přijít na kloub?