U našich sousedů – v Polsku lze čas od času narazit na zmínku o záhadném tvorovi, který v mnohém připomínal severoamerického bigfoota. Jeho pozorování však byla omezena pouze na závěr 19. století.

Domovem prý pro něho byly husté lesy na současné polsko-běloruské hranici. Někdy je však uváděno i pobřeží Baltského moře.

Bohužel, do současnosti se nedochovala žádná kresba tohoto „polského bigfoota“. Podle údajných popisů očitých svědků se mělo jednat o tvora, který připomínal člověka. Jeho tělo však bylo pokryté srstí. Nemluvil, ale dokázal vydávat hlasité skřeky.

Stopy v legendách

V místním pověstech se dochovaly historky o tom, jak se tohoto tvora vydal do lesa ulovit voják na koni. Druhý den se kůň vrátil…. V sedle na jeho hřbetě však byl lidský trup bez hlavy. Ano, jednalo se o onoho nešťastného vojáka, který přecenil svoje síly.

Další příběh, který nepřímo potvrzoval existenci záhadného tvora, se odehrál v přístavním městě Gdaňsk na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Chlapec, který vyrůstal v odlehlé vesnici daleko od pobřeží, se dostal na vánoční svátky k bohatým příbuzným do města. Jako dárek obdržel ilustrovanou knihu o zvířatech. Při listování stránkami se rozplakal.

Když se ho ptali, čeho se bojí, ukázal v knize na obrázek orangutana. Prý toho zlého člověka viděl u nich v lese. Bál se ho, protože ublížil pejskovi ze sousedství.

Teorie poustevníka

Samozřejmě, nechce se věřit, že by se po Evropě v devatenáctém století toulal nějaký neznámý kryptid připomínající lidskou bytost, byť by například na polsko-běloruském pomezí našel řadu vhodných lesních úkrytů.

Badatelé se ale přiklánějí k teorii, že některá svědectví o jeho pozorování by mohla mít reálný základ. Nemuselo se však nutně jednat o amokem posedlého hominida, ale spíše o vzteklého nevrlého poustevníka, který se dobrovolně izoloval v lese.

O zbytek se pak postarala obrazotvornost a ústní předání svědectví o zážitcích z těchto setkání.