Je 26. července 1184 a v Erfurtu se schází elita Svaté říše římské. V horním patře se tísní šlechtici, duchovní i další členové doprovodu. Jednání má řešit mocenský spor, místo toho se během okamžiku mění v katastrofu.

Podlahové trámy praskají a desítky mužů se řítí o patro níž a potom ještě dál, do odpadní jámy. Příběh zní téměř jako středověká legenda. Jenže historické prameny potvrzují, že se opravdu stal.

Erfurt roku 1184 není dějištěm obyčejné schůzky. Do města přijíždí mladý král Jindřich VI. (1165-1197), syn císaře Fridricha Barbarossy.

Pokouší se urovnat spor mezi mohučským arcibiskupem Konrádem I. a durynským landkrabětem Ludvíkem III. Na jednání se proto schází mimořádně početná společnost vysokých představitelů říše. Právě koncentrace tolika lidí v jedné místnosti se ukazuje jako osudová.

Podle historických pramenů se shromáždění odehrává v budově proboštství u kostela Panny Marie. Dřevěná konstrukce horního podlaží pod obrovským zatížením náhle selhává. Podlaha se propadá doslova pod nohama přítomných.

Muži padají do nižšího podlaží a vzápětí se hroutí i jeho podlaha. Celá masa lidí, dřeva a stavebních částí pokračuje dolů, až do odpadní jámy. Dobové svědectví používá mimořádně působivý obraz:

ti, kteří nesedí v bezpečnější části budovy, jsou strženi a někteří se dusí ve „smrduté stoce“. Historikové dnes upozorňují, že přesný počet obětí neznáme.

Tradičně se uvádí přibližně 60 mrtvých, současné odhady připouštějí širší rozmezí, protože není jisté, kolik lidí bylo v místnosti skutečně přítomno.

Zachránil krále výklenek?

Nejpodivnější část příběhu přichází ve chvíli, kdy zjistíme, kdo katastrofu přežívá. Jindřich VI. neumírá. Podle tradice sedí společně s některými nejvýše postavenými muži v kamenném okenním výklenku, který se při zřícení podlahy nezhroutí.

Zatímco okolní podlaha mizí v troskách, král zůstává doslova na ostrůvku nad propastí. Na bezpečné místo se dostává pomocí žebříku. Přežívá také mohučský arcibiskup Konrád I. a durynský landkrabě Ludvík III.

Mezi oběťmi jsou naopak významní šlechtici, například Gozmar III. ze Ziegenhainu, Fridrich z Abenbergu, Fridrich z Kirchbergu či Jindřich ze Schwarzburgu.

Někteří umírají při samotném zřícení, další se ocitají v odpadní jámě. Právě zde se rodí přízračná pověst celé události: část obětí podle kronik umírá utonutím nebo udušením v hustém odpadu.

Nejde o vymyšlený příběh

Německý historik Steffen Raßloff (*1968) řadí událost mezi výrazné epizody erfurtských dějin a upozorňuje, že její bizarnost nesmí zastínit skutečnost, že jde především o tragickou stavební nehodu.

Další německý dějepisec Michael Kister zase zdůrazňuje kombinaci přetížených trámů a mimořádně početného shromáždění jako důvod, proč k události došlo. Příběh tedy není vymyšlenou středověkou hororovou historkou.

Je to historicky doložená katastrofa. Záhadné na ní není to, zda se stala nebo ne, ale spíše to, jak přesně probíhala a kolik lidí při ní skutečně zahynulo.

Dobové prameny nejsou jednotné a moderní historikové proto odmítají některá senzační čísla i barvité detaily, které se k události později přidávají. Jisté však je jedno:

v Erfurtu se onoho letního dne opravdu propadla podlaha pod nohama mocných mužů říše a pro část z nich tak cesta dějinami skončila v místě, které by si pro poslední odpočinek určitě nevybrali.