Psal se rok 1672, na návštěvě na tvrzi Volšovy byl u pana Ferdinanda Boryně jakýsi rytíř pocházející z Rumerskirchenu. Zřejmě se návštěva vydařila a rytíř posilněn alkoholem vyskočil na koně.

Bujaře pojížděl po nádvoří tvrze a jízdu doprovázel střelbou z bambitky. Dvě střely prošly oknem do kapličky na tvrzi a prorazily obraz sv. Anny.

Protože byl rytíř zřejmě v kuráži, a tak vyrazil směrem na Sušici, kde chtěl navštívit dvě slečny, sestry Hrozlaurky z Hozlauru. Uprostřed náměstí, v blízkosti kašny, však jeho kůň upadl a rytíř se pádem zabil. Kůň se po nehodě zvedl a sám odešel domů na tvrz.

Mrtvého muže odnesli lidé do radnice, ale protože nevěděli, zda je katolík, pohřbili jej pouze u cesty ke hřbitovu. Místo, kde se zabil, bylo později označeno starým náhrobním kamenem.

Lidé se při chůzi po náměstí raději tomuto kameni začali vyhýbat, neboť měli strach, aby je také nestihlo nějaké neštěstí. Tak kámen dostal přezdívku „Kámen neštěstí“.

Ovšem traduje se, že rytíř nebyl ani po smrti spokojen s tím, jak a kde byl pohřben. Proto se začal sušickým měšťanům mstít. V noci jeho duch prý vstával z hrobu a budil město pokřikem, že hoří.

Vyzrál na něho až neohrožený zvoník místního kostela. Vyčíhal si, až duch rytíře vyjde z hrobu a odloží úmrtní rubáš. Ten mu sebral a utíkal ke kostelu. Duch ho začal pronásledovat a dělili je od sebe již jen centimetry.

Ale zvoník stačil rozeznít zvon a duch se rozpadl na prach. Od té doby měla Sušice od něho pokoj.

Přesto i nadále se místní „kameni neštěstí“ vyhýbají.

Aby nedopatřením na něj nevstoupil i někdo neznalý, byl u kamene postaven umělecký sloupek s tabulkou, připomínající tuto událost i s varováním před možným neštěstím, minimálně před rýmou nebo bolestí hlavy.

Byla smrt rytíře důsledkem jeho střelby a znesvěcení obrazu sv. Anny, nebo jeho opilosti? Kdoví, ale stejně, troufli byste i dnes riskovat chůzi přes onen kámen?