Účetní sedí se zavřenýma očima a v duchu přepočítává. Všechny informace mu proudí mezi prsty. „V pořádku, žádné dluhy tu skutečně nejsou,“ uzavře nakonec případ. Nepotřeboval se podívat na jediné číslo. Nebylo proč.

V dlaních svírá několik provázků s uzlíky. Sčítání, odčítání, dělení i násobení, to vše je v Incké říši třeba pro správný odvoz daní, takzvanou mit’u. Záznamů se moc nedochová.

Ale díky těm přeživším můžeme hloubat nad tím, co všechno lze vyjádřit slavným písmem kipu používaným v oblasti And. Víme, že díky němu probíhá starověké sčítání lidu, funguje přesný kalendář, vedou se vojenské statistiky. To jsou ale stále jen počty. Dá se kipu i psát?

Žlutý? Nebo červený?

Kipu je kečuánské slovo znamenající v překladu „uzel“. A tím také je. Ovšem ne primitivním, jak se dříve předpokládalo. Jde o mistrnou kombinatoriku. Některé provázky se dají pochopit – i proto, že se kipu sice vzácně, ale stále drží v užívání.

Ovšem zjevně jen ve fragmentu původní slávy. Důležitá je každá maličkost – i to, která z 24 barev provázku je použita. Některé provázkové „spisy“ s uzlíky čítají jen pár vláken, jiné jich mohou mít tisíce.

Dá se číst!

„V Limě mě kontaktovala místní žena, Meche Moreyra Orozcová,“ líčí americká antropoložka působící v Andách, Sabine Hylandová (*1964). Díky Meche totiž získá přístup k místním záznamům z 18. století, které posunou její výzkum mílovými kroky vpřed.

„Nyní mohu říct, že kipu má i fonetickou formu,“ překvapí. Doposud se totiž mělo za to, že „písmo“ se zkrátka nečte. Úspěšní jsou i další vědci: Například antropolog Gary Urton (*1946) v roce 2005 publikuje objev první lokace v kipu:

Rozluští zřejmě název města Puruchuco ležícího nedaleko Limy – a krom toho řadu dalších slov.