Pastevec se zarazil. Před jeho očima se na nedaleké lesní mýtině objevily dvě pololidské bytosti. Jejich podivný oděv, dlouhé neučesané vlasy, stejně jako husté chlupy na nohou i tváři, prozrazují, že nejde o běžné lidi. Mohlo se jednat o neandrtálce?

Nejenom v českých a moravských, ale také slovenských, polských a v dalších slovanských pověstech se hovoří o takzvaných divých lidech. Tito zvláštní tvorové mají kdysi obývat horské jeskyně a husté lesy.

Vyznačují se prý dlouhými, neumytými vlasy a hustými chlupy. Často prý mluví podivnou řečí, které běžní lidé nerozumí, nebo hovoří pozpátku. Česká a lužická tradice se pak zmiňuje zejména o divých ženách, tedy divoženkách.

Má pro ně být charakteristický nepříliš hezký vzhled s „hranatou“ hlavou a dlouhými prsy. Ale kde se podivné bytosti v dávných příbězích vzaly?

Zatímco většinou prý byly divoženky k lidem přátelské a některé si braly lidi i za muže, další prý lidem různě škodily. Sváděly pocestné z cesty, nebo je měly přepadat a strašit.

Neměly pak rády zejména lakomce a občas údajně lidským matkám podstrčily své děti.. Současně se však prý dobře vyznaly v přírodě a bylinkách, z nichž uměly vyrábět neuvěřitelně účinné lektvary a masti. Kde prý žily?

Na našem území například v hustých lesích Šumavy, Orlických hor, nebo Českomoravské vrchoviny. Může se snad jednat o dávnou a zasutou vzpomínku na neandrtálce, kteří vymřeli před více než 20 000 lety?

Anebo – což je mnohem neuvěřitelnější – na malé skupiny neandrtálců, s nimiž se setkali i přímo naši předci? Mohli ojediněle přežít v zapadlých horských oblastech Evropy i českých zemí až do raného středověku (5. – 11. století po Kristu)?!

Vždyť podivná záliba divých lidí v jeskyních, jejich „hranaté“ hlavy, zvláštní řeč, i další znaky, by tomu mohly nasvědčovat…