Korintský tyran Periandros (asi 600 – 560 př. Kr.) vysílá kolem roku 580 př. Kr. poselstvo do slavné věštírny mrtvých v Efyře. Jeho žádost je následující – efyrští kněží mají vyvolat ducha jeho zesnulé choti Melissy. Povedlo se starověkým Řekům spojit se záhrobím?
Kněží mají vyzvědět, kam Melissa ukryla cenný poklad. Potíž však tkví v tom, že to byl právě Periandros, kdo nechal Melissu (poté co mu porodila tři děti) zavraždit. Dokonce jí nedopřál ani slušný pohřeb a nechal ji zpopelnit nahou.
A jak vše dopadlo? Melissa se Periandrovým poslům prý opravdu zjevila v podobě krásné neoblečené ženy. O pokladu se ale nemíní bavit. Stále dokola opakuje jen: „Je mi zima.“ Tyran pochopí, že se „ženou, která nemá co na sebe,“ není radno si zahrávat.
Proto se rozhodne se Melisse nějaké šaty opatřit. Sezve na svůj dvůr mnoho urozených dam, a když se vyšňořené šlechtičny dostaví, poručí jim, aby se svlékly. Jejich honosná roucha pak nechá spálit na hranici.
Tedy vlastně poslat Melisse. Ta se posléze prý opravdu nechá obměkčit a místo, kde je ukryt poklad, údajně prozradí… Jenže opravdu se v efyrské věštírně zjevovali mrtví? A co museli zájemci o setkání se zemřelými podstoupit?
Především museli strávit dvacet devět dnů v podzemí bez kontaktu s denním světlem. Požívali projímavé a močopudné potraviny. A kdyby z toho pramenící dehydratace a naprostá ztráta orientace v temném podzemním prostoru nestačily, byl jim pro jistotu podáván ještě hašiš. Jaký div, že se jim po tom zjevil kdekdo?
