Během 2. světové války jsou kvůli bombardování na denním pořádku přesuny z hlavního anglického města Londýna do přilehlých vesnic a městeček. Mona Miller se takto se svými dětmi roku 1942 stěhuje do Babbacombe v hrabství Devon.

Jde o nezbytné opatření, přesto se Mona nemůže zbavit dojmu, že nejde o šťastný krok, že jsou na špatném místě…

Necítí se tam nijak bezpečně. Po čtyři měsíce jí v hlavě zní neodbytný hlásek, neustále opakující, ať se vrátí zpět do Londýna. Odolává mu, ví, že britská metropole je často pustošena deštěm nacistických bomb. Jednoho rána se ale probudí a už to nevydrží.

Ví, že musí pryč. Bere děti a vrací se do Londýna, navzdory naléhání ostatních, ať to nedělá. Neuposlechne, a… zachrání tím život sobě i svým dětem! O několik dní později jí přijde dopis, že na dům, ve kterém v Babbacombe bydleli, dopadla bomba.

Ten samý den, co ho opustili. Mona si s úlevou mohla vydechnout a ratolesti k sobě pořádně přitisknout. Mateřský instinkt nezklamal. Nebo to bylo něco jiného?

Dneska nechoď do školy

Ráno 6. srpna 1945 se osmiletá Keiko Ogura (*1937) chystá tak jako každý den radostně do školy. Ale její otec je poněkud zasmušilý. Těsně před odchodem ji zarazí: „Keiko, něco je špatně.

Dneska nechoď do školy, nevzdaluj se od domu.“ Dívenka si tedy jde hrát ven. Na celé ulici je sama, vzduchem se nese přízračné ticho. Znalci dějepisu už vědí. Město, ve kterém dívka žije, se jmenuje Hirošima.

Za pár okamžiků na něj dopadne americká atomová bomba. Děje se tak právě teď. Oslepující záblesk a pocit, jako kdyby vám do očí naráz posvítily miliony žárovek. Drtivá vlna žáru sežehující vše živé i neživé na uhel. Svět zbělá, a pak zčerná.

Když se Keiko probere po ztrátě vědomí, všude kolem je tma. Napřed si myslí, že musela být mimo celý den a teď už je noc. Po chvíli si uvědomí, že se z nebe snáší saze. Dokulhá domů, který na několika místech vzplanul.

Nachází plačícího mladšího bratříčka, poté i zbytek rodiny. Nemají naštěstí žádná vážná zranění. Venku začíná padat černý radioaktivní déšť, který lidem spaluje kůži. Keiko je pod střechou, daleko od epicentra výbuchu, kde se nacházela i její škola.

Později se stane aktivistkou bojující proti využívání atomové energie, má dlouhý život. Jen občas ji budí ze spaní noční můry, kdy se ocitá zpátky v Hirošimě. Otec jí tehdy svojí předtuchou zachránil. Jak je možné, že to věděl?