Zřícenina gotického hradu Rýzmberg se nachází nad městem Kdyně, mezi Domažlicemi a Klatovy. Hrad stál na vysokém kopci a jeho jméno je odvozeno od německého názvu, znamenající v překladu Obří či Obrovu horu.

Byl založen asi ve druhé polovině 13. století za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (1233-1278) a jeho účelem bylo strážit důležitou obchodní stezku z Řezna v Bavorsku, procházející Všerubským průsmykem do Čech na Prahu.

Kdysi zde sídlil rytíř se svoji dcerou Apolenou. V těch nejistých dobách bylo ledacos možné. Stejně jako na některých vzdálených hradech, utopených v hustých a nepřístupných lesích, i zde si hradní pán občas zvyšoval pomocí své čeládky bohatství loupežnictvím.

Vždyť na důležité obchodní stezce se našlo dost příležitostí, stejně jako v některých přilehlých sídlech. Samozřejmě že se tyto výpravy neobešly bez krutostí a ztrát na životě, neboť lidský život tehdy neměl téměř žádnou cenu.

Nejvíce této vášni propadla jeho dcera Apolena, která se stávala stále více krutou. Účastnila se loupežných výprav spolu s hradní čeládkou, sama je často vymýšlela i vedla. I sám rytíř se nad její povahou někdy pozastavoval.

Jednou se stalo, že se po celodenním honu v okolních lesích vracel mladý myslivecký mládenec. Sice byl za svoji práci pochválen i hradním pánem, ale přesto hladový a žíznivý. Tu u hradu spatřil na jabloni krásné červené jablko.

Dychtivě po něm natáhl ruku a s chutí se do něho zakousl. To však viděla Apolena a celá navztekaná vyťala mládenci políček. Ten ji pevně stiskl v náručí, ale ovládl se a beze slova odcházel. To dívku rozzuřilo tak, že zavolala stráže a nechala jej zavřít do hladomorny.

Mládenec už myslel, že je to jeho konec, když tu uslyšel zašumění listí a do okénka se protáhla větev s pěkným jablkem. Mládenec byl rád, že alespoň na krátký čas si prodlouží život.

Ale jaké bylo jeho překvapení, když milosrdná jabloň každý den poslala na větvi okénkem čerstvé jablíčko, kterým zahnal největší hlad a žízeň.

Zato zlá Apoléna začala od toho dne rychle chřadnout, nejedla a nepila. Nevěděl si s ní rady rytíř, ani felčar. I její povaha se měnila. Když už byla na smrtelné posteli, vyzpovídala se ze všech hříchů.

Nezapomněla ani na mladého mysliveckého mládence a požádala, aby jeho tělo bylo důstojně pohřbeno. Když zemřela a rytíř sestoupil do vězení, nevěřil svým očím. Mládenec sice byl pohublý, ale naživu, díky čerstvým jablkům.

Jak to s mladým myslivcem dopadlo dál, se už asi nedozvíme. Ale duch Apoleny neměl ani potom pokoje. Vždy jednou za rok se ve zříceninách prochází v podobě mlžné postavy a zřejmě zpytuje své černé svědomí. Lze ji snadno poznat, v ruce nese krásné červené jablko.