Město Langenau obléhá ve 14. století nepřátelské vojsko, zásoby docházejí a obránci stojí na pokraji kapitulace. Přesto nakonec zvítězí chytrost nad hrubou silou.

Podle staré německé legendy vypustí obyvatelé za hradby dobře živeného králíka, aby nepřítele přesvědčili, že uvnitř města je jídla stále dost.

Čas pracuje pro obléhatele. Ve městě ubývají zásoby a každý den znamená další porci strádání. Místní si uvědomují, že v přímém střetu nemají šanci, a proto vsadí na lest.

Najdou posledního dobře vykrmeného králíka, kterého udržují naživu, a vypustí ho z hradeb směrem k nepřátelskému ležení. Zvíře běží přes pole v plné síle.

Velitelé obléhatelů údajně usoudí, že pokud si obyvatelé mohou dovolit vypustit tak vypaseného tvora, musí mít za hradbami stále dostatek potravy.

Město zřejmě vydrží ještě dlouhé týdny či měsíce a další obléhání by znamenalo jen zbytečné ztráty i rostoucí náklady. Podle legendy proto vojsko odtáhne a město je zachráněno bez jediného rozhodujícího střetu. Historická skutečnost je však střízlivější.

Odborníci připouštějí, že Langenau skutečně v bouřlivém středověku zažilo vojenské konflikty a obléhání, důkaz o lsti ale chybí.

Kdy se vlastně měl příběh odehrát?

Nejčastěji se uvádí, že ve 14. století, konkrétně kolem roku 1370, kdy oblast dnešního Langenau (Bádensko-Württembersko) zasáhly regionální války a obléhání mezi říšskými městy, šlechtou a loupeživými rytíři.

Toto datování se ale opírá spíše o místní tradici než o dobové kroniky. Některé starší publikace legendu spojují také s obdobím války měst (Städtekrieg) v letech 1387–1389, kdy byla města v jihozápadním Německu skutečně obléhána.

Neexistuje ale žádný známý odborný historický pramen, který by přímo popisoval legendu o vypuštění králíka při obléhání Langenau jako skutečnou událost. Většina moderních historiků ji považuje za místní pověst, ale ne za doloženou historickou epizodu.

Nešlo jenom o zbraně

Navíc se téměř stejný motiv objevuje i v legendách z jiných evropských měst, někde hraje hlavní roli prase, jinde býk nebo jiný dobře živený domácí tvor.

U francouzského hradu Carcassone jde o vepře, v Mnichově o kozla, z rakouského hradu Hochosterwitz obránci pro změnu shodili z hradeb kůži posledního vola vycpanou obilím, což prý donutilo obléhající tyrolské vojsko k ústupu.

A kde ještě najdeme zmiňovaného zajíce? Třeba u doloženého švédského obléhání německého města Kronach v letech 1632–1634 během třicetileté války. Samotná historka o vypuštění poslední samice králíka se ale také považuje za legendu.

Historikové označují příběh za typickou městskou pověst, která postupem času získává dramatické a symbolické prvky a žije vlastním životem. Přesto dodnes připomíná, že ve středověku nebyla vítězstvím jen síla zbraní.

Stejně důležitou roli mohla sehrát odvaha, důvtip a schopnost přesvědčit protivníka, že situace je zcela jiná, než jaká ve skutečnosti byla.