Paranormální jev, ve kterém se v lidských příbytcích zdánlivě samovolně pohybují, rozbíjejí se či dokonce vybuchují předměty.
Selhává elektronika, svědci slyší zvláštní neidentifikovatelné zvuky, jako je například klepání, bouchání a v některých případech dokonce zvláštní šepot či dokonce hlasy. To všechno lze zahrnout pod slovo poltergeist (v překladu hlučný duch – pozn. red.). Co za ním ale je?
Za vším je údajně většinou duch nějakého obyvatele daného místa. Právě to si ostatně myslí jeden z průkopníků spiritismu, francouzský učitel Allan Kardec (1804–1869). „Jde o projevy nehmotných duchů nízké úrovně.
Fenomén je úzce spjat s elementy, tedy ohněm, vodou, vzduchem a zemí,“ píše v jednom ze svých děl a rozvádí celkem 34 jevů, které poltergeist způsobuje. Pokud ale chceme hledat kořeny zájmu o lomozící duchy, musíme ještě hlouběji do historie. Kdy byly zaznamenány první takové případy?
Znal je už starověk
První zprávy o lomozících přízracích jsou starší, než bychom mohli čekat. Najdeme je totiž už u některých starověkých civilizací, především pak v antickém Řecku a Římě.
Na neklidné duchy si stěžovali hlavně zámožnější obyvatelé Říma a zmínky o nich najdeme i v některých dílech. Třeba ve spise římského historika Tita Livia (59 př. n. l.–17 n.
l.), který popisuje, jak skupinu římských vojáků vyděsilo poletující kamení. Ve staré Číně měli pro poltergeisty dokonce vlastní název – hladoví duchové.
„Jsou to duchové, kteří zapomněli na své povinnosti, respekt a vzpomínky či naopak duchové těch, kteří byli zavražděni, ale jejich vrazi za to nebyli odsouzeni,“ píše americký publicista Joshua J. Mark, který připomíná také zkušenosti s duchy ze starého Egypta či dokonce z ještě dřívější Mezopotámie.
Tam údajně dokonce existovali zvláštní kněží, kteří zajišťovali vyhnání poltergeista z domu.
Starosti jednoho soudce
Zatímco ze středověku o poltergeistech příliš zpráv nemáme, s každým dalším stoletím jich přibývá. První poměrně dobře popsaný případ se odehrává v roce 1661 v Tidworthu v Anglii.
Toho roku začíná sužovat rodinu soudce Johna Mompessona duch projevující se hlasitými zvuky bubnů, posouváním nábytku a dokonce i útoky na jednotlivé členy domácnosti.
Děti jsou poškrábané, dospělým se objevují modřiny a všichni za tím vidí síly ďáblovy. To vše poté, co Mompesson odsoudí jistého bubeníka Williama Druryho za hraní pro peníze bez licence a zabaví mu jeho hudební nástroj.
Probudil tím opravdu nějakého pomstychtivého ducha? Později se začínají šířit zprávy, že za vším je skutečný Drury, který se tímto způsobem mstí soudci za zničení své živnosti nebo že za tím stojí Mompessonovy děti.
Bellova čarodějnice
To už se ale přiblíží 19. století a s ním i zrod spiritismu a velký nárůst případů, ve kterých figurují hluční duchové. Na začátku století dochází k jednomu z nejstrašidelnějších řádění poltergeista vůbec. K řádění, které dokonce končí smrtí.
Vše se odehrává od roku 1817 v rodině Johna a Lucy Bellových v americkém Adamsu. Rodina zaznamená řádění podivné entity, která se projevuje děsivými zvuky, pohybujícím se nábytkem a útoky, po kterých zůstávají jizvy a modřiny.
Na farmě se brzy začnou střídat nejrůznější lovci duchů a vymítači ďábla. Nikomu se však nedaří ducha zahnat. V současnosti je případ označován jako řádění Bellovy čarodějnice.
Duch se totiž představuje jako Kate Batts, žena, která na pozemku žila před Bellovými a kterou komunita označovala za čarodějnici. Byl to právě její duch, kdo na farmě řádil? Nebo lze všechny poltergeisty vysvětlit i jinak?