Nad neobvyklým apetitem a zvláštními stravovacími návyky francouzského chudáka si lékaři lámou hlavy dodnes. Potravu hledá, kde jen to jde, polyká celá zvířata, a dokonce se pokusí sníst i vlastní ruku!
Jeho hlad je neukojitelný, přesto stále trpí podvýživou a nikdo mu nedokáže pomoci. Jakou záhadnou nemocí mohl neustále hladový muž trpět?
Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty – a tebe taky ještě sním!“
Těmito slovy se své další oběti představuje Otesánek v české pohádce z pera spisovatele Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Stařenka, kterou se Otesánek chystá pozřít, ovšem nenasytné dítě zabije a z jeho útrob všechny vysvobodí.
Existují různé metaforické výklady této pohádky, žádný ale nepřipouští, že by snad mohla být inspirovaná skutečnými událostmi. A přece to nelze zcela vyloučit.
Muž se zdánlivě bezedným žaludkem a neukojitelným hladem, který pozřel vše, co mu přišlo pod ruku, skutečně žil a zemřel jen 13 let před narozením Erbena. Je tedy možné, že se o něm mohl doslechnout.
Příběh pohádkového Otesánka pro jeho aktéry končí relativně šťastně, život toho skutečného je ovšem mnohem tragičtější. Kdo byl muž známý pouze jako Tarrare (1772–1798) a jak přišel ke svému neutišitelnému hladu?
Tarrare jako showman
Narodil se někdy kolem roku 1772 nedaleko Lyonu. Datum jeho narození není zaznamenáno, jen málo se toho ví o jeho dětství, a není ani jisté, zda je Tarrare jeho skutečné jméno, nebo přezdívka.
Už jako dítě má Tarrare obrovskou chuť k jídlu a v pubertě je za jediný den schopný sníst čtvrtinu býka, která váží tolik, co Tarrare sám.
Náklady na jeho stravu se neustále zvyšují a rodiče, kteří dospívajícího chlapce již nedokážou uživit, jej přinutí odejít z domova.
Tarrare pak několik dalších let cestuje po Francii s potulnou bandou zlodějů a prostitutek, krade a žebrá o jídlo, než se mu podaří svůj extrémní hlad zpeněžit.
Jako předskokan kočovného šarlatána přitahuje fascinované publikum tím, že polyká korky, kameny, živá zvířata a plné koše jablek. Je to jen neobyčejný apetit, nebo muž trpí nějakou závažnou poruchou? Na důkladné prozkoumání týmem lékařů si Tarrare musí ještě několik let počkat.
Má stále hlad
V roce 1788 se Tarrare stěhuje do Paříže, kde působí jako pouliční umělec a svým hladem se nějakou dobu docela úspěšně živí. V roce 1792 vypuká válka a Tarrare se přidává k francouzské revoluční armádě, jenže příděly
jídla nemají šanci jeho hlad utišit, a tak výměnou za další porci plní úkoly jiných vojáků nebo hledá zbytky jídla ve stokách a kontejnerech.
Ani to ale nestačí a Tarrare se brzy kvůli extrémnímu vyčerpání ocitá ve vojenské nemocnici, kde mu začnou podávat čtyřnásobné příděly.
Jenže Tarrare zůstává hladový, dojídá zbytky po ostatních pacientech a vkrádá se do pokoje lékárníka, aby tam jedl kataplazmu (kašovitý horký obvaz z různých jedlých surovin – pozn. red.). To konečně lékaře přiměje zabývat se Tarrareho nevysvětlitelným hladem.
Z lékařských dokumentů vyplývá, že navzdory extrémnímu stravování má neustále podváhu a kromě toho, že do sebe nacpe, co mu přijde pod ruku, nevykazuje žádné známky duševní choroby. Dočká se pomoci, kterou tak zoufale potřebuje?
Lékaři v šoku
Tarrare dostává příkaz zůstat ve vojenské nemocnici, aby se zúčastnil pokusů navržených doktorem Courvillem, chirurgem 9. husarského pluku, a Pierrem-Francoisem Percym, vrchním chirurgem nemocnice.
Zdá se však, že lékaře více než skutečná příčina jeho potíží zajímá více to, kolik jídla jejich pacient dokáže spořádat.
Během jednoho experimentu muž na posezení sní pohoštění připravené pro patnáct mužů, skládající se z dvou velkých masových koláčů, talířů se sádlem a solí a patnácti litrů mléka.
Poté okamžitě usne a doktor Courville pozoruje, jak se Tarrareho břicho napíná a nafukuje jako velký balón.
Při jiné příležitosti je Tarraremu předložena živá kočka, které bez váhání svými zuby roztrhne břicho, vypije její krev, až na kosti všechno sní a nakonec vyzvrací její srst a kůži.
Následně mu nemocniční personál nabízí různá další zvířata včetně hadů, ještěrů a štěňat, která bez potíží sní. „Psi a kočky při pohledu na něj zděšeně prchali, jako by tušili, jaký osud jim chystá,“ poznamenává Percy. Bez žvýkání také spolkne celého úhoře! Jak je to vůbec možné?
Převoz tajných dokumentů
Experimenty trvají několik měsíců, lékaři se ale nedostanou o nic blíž rozuzlení záhady Tarrareho bezedného žaludku a vojenské úřady začínají tlačit na jeho návrat do služby.
Courville tehdy navrhuje, že by Tarrareho neobvyklé schopnosti být využity pro vojenské účely. Ve svém žaludku by mohl bezpečně přenášet zprávy a dokumenty bez rizika, že budou nalezeny, pokud by ho nepřátelé prohledávali.
Při pokusu ověřit si, zda by to skutečně mohlo fungovat, je do dřevěné krabice vložen dokument, ten pak Tarrare i s krabičkou spolkne. Za dva dny je krabička z jeho exkrementů vyzvednuta, přičemž dokument je stále čitelný.
Jeho kariéra vojenského kurýra ale nemá dlouhého trvání. Při první ostré zkoušce v terénu generál Rýnské armády posílá Tarrareho přes pruské hranice v přestrojení za německého sedláka.
Jenže muž neumí německy, což okamžitě vzbudí podezření a Tarrare na čas končí v pruském zajetí. Po tomto incidentu se v zoufalé snaze vyhnout se další vojenské službě, vrací do nemocnice a slibuje, že vyzkouší jakoukoliv léčbu k potlačení svého hladu. Existuje vůbec léčba, která by mu mohla pomoci?
Přetrvávající lékařská záhada
Všemožné procedury ale selhávají a lékaři pacienta nedokážou udržet na kontrolované dietě. Tarrare se vždy tajně vyplíží z nemocnice a pojídá vnitřnosti ve stokách, na hromadách odpadků a před řeznickými krámy.
Pokouší se také pít krev ostatních pacientů v nemocnici a jíst mrtvoly v nemocniční márnici. A údajně se také pokusí sníst vlastní ruku. Když pak v nemocnici zmizí 14měsíční batole, na Tarrareho okamžitě padá podezření, že dítě snědl.
Byl by něčeho takového schopný? Zda je případ zmizelého batolete nakonec nějak objasněn, není známo.
Tarrare je ale kvůli tomuto podezření z nemocnice vyhozen a o čtyři roky později ve věku asi 26 let umírá na tuberkulózu, aniž by byla příčina jeho neustálého hladu odhalena.
Mnoho neprozradí ani následná pitva, která sice objeví řadu abnormalit, ale nic, co by vysvětlovalo jeho hlad.
Díky lékařům z vojenské nemocnice je případ Tarrareho neutišitelného hladu velmi dobře zdokumentovaný, jenže ani dnešní lékaři stále netuší, co by za tím vším mohlo vězet.
Otesánek z Polska Charles Domery
Během války první koalice ve svých řadách měla svého neobyčejně hladového vojáka také nepřátelská pruská armáda.
Jmenoval se Charles Domery, byl jen asi o šest let mladší než Tarrare a nakonec se také přidal k francouzské revoluční armádě, neboť ta pruská trpěla nedostatkem potravin.
Ani Domerymu nestačí běžné denní příděly, a tak pojídá nejrůznější zvířata, například kočky a krysy. Dává přednost syrovému masu před vařeným a jeho oblíbeným pokrmem jsou syrová býčí játra, ale jakékoli dostupné maso je schopný sníst. Dokonce i to lidské.
Když se Domery během služby v armádě plaví na francouzské lodi Hoche, jednomu námořníkovi dělová koule ustřelí nohu. Domery neváhá, chopí se useknuté končetiny a začne ji jíst, dokud mu ji další člen posádky nevytrhne z rukou, aby ji vzápětí hodil do moře.
Jeho extrémní stravovací návyky jsou později studovány týmem lékařů, ale jejich příčina zůstává i v tomto případě nejasná.