Zakázané město v čínském Pekingu má za sebou více než 600 letou historii intrik, vražd a atentátů.
Prý i dávno poté, co odsud odešel poslední císař, se zdejšími širokými chodbami potulují duše těch, kteří kdysi (ne)dobrovolně sehráli roli zabijáků, nebo obětí. Podaří se jim někdy uniknout? Nebo je palácový komplex postaven tak, aby to nebylo možné?
Zakázané město, v čínštině doslovně Purpurové zakázané město, skrývá tajemství už ve svém jméně. Původní čínský název zní Zijin Cheng, přičemž Zi znamená purpurový, a odkazuje na Polárku, severní hvězdu ve starověké Číně známou jako Ziwei.
Ta je považována za domov Nefritového císaře, nejvyššího vládce nebes. V přidružených souhvězdích pak dle tradiční čínské astronomie sídlí jeho rodina. Zakázané město tedy představuje pozemský protipól nebeského paláce.
Proto tu bydlí i pozemský císař, bez jehož svolení nesmí nikdo vstoupit, ani odejít. Pod těmi vysokými stropy se člověk cítí stísněně i bez vědomí ponuré minulosti místa, přesto se vyplatí ji znát.
Rázem jej totiž uvidíte úplně jinýma očima… A možná se radši strachy nebudete chtít dívat vůbec!
Příběhy ze záhrobí
Zakázané město tvoří 800 budov s honosnými zahradami. Dohromady má celý komplex 720 000 m2, původně je obehnán 8 metrů vysokou zdí a 52 metrů širokým vodním příkopem.
K nejznámějším zdejším duchařským příběhům patří svědectví o plačící ženě oblečené celé v bílém. Také se tu má opuštěnými koridory rozléhat v nočních hodinách zvuk flétny. Ale jsou skutečně opuštěné? A za kým nás má zvuk přivábit?
Jindy bývají v labyrintu chodeb spatřeni přízrační psi, ženoucí se neznámo kam. I ti, kteří žádný paranormální jev přímo nevidí, na místě pociťují nevysvětlitelnou nervozitu. Jako kdyby je někdo, nebo něco, po celou dobu sledovalo.
Vnímají tu přítomnost čehosi, co nedokážou slovy přesně popsat. Lidmi tu cloumají náhlé závany chladu, a i nejmodernější digitální zrcadlovky v Zakázaném městě často vykazují závady, jako kdyby šlo o staré fotoaparáty.
Nebo se na vyvolaných snímcích objevují skvrny, stíny či mlhoviny, které tam v okamžiku pořízení nebyly. Jde jen o běžné technické poruchy, nebo o něco víc? A proč k takovým věcem dochází téměř na všech místech, kde má údajně strašit?
Trest za masakr?
Podle legendy je Zakázané město prokleté už ode dne, kdy jej jeho zakladatel, čínský císař Jung-le (1360–1424) z dynastie Ming, roku 1421 oficiálně otevřel.
Ďábelský panovník prý tehdy na Nový rok nechává ve svém harému povraždit 2800 lidí kvůli hrozbě provalení sexuálního skandálu. Ke krveprolití má docházet, zatímco k popravovaným doléhá zvuk novoročních oslav a radostných výbuchů rachejtlí.
Dva roky poté komplex zachvátí zničující požár. Na popel shoří 250 budov, zemře mnoho lidí. Tragédii nezabrání ani množství talismanů pro štěstí. Zdrcený císař Jung-le vnímá ohnivé peklo jako trest za svoji krutost a o rok později v depresích umírá.
V průběhu staletí prý v Zakázaném městě celkově zmizí tisíce osob. A i když místo slouží jako muzeum, jeho většina je veřejnosti běžně stejně nepřístupná. Protože se to tam jen hemží duchy?
Je to i důvod, proč se brány města po páté hodině odpolední uzavírají a v noci tam nikdo nesmí? Trevor Tat, jeden z těch, které Zakázané město silně zaujme, k tomu říká:
„Já věřím, že zdejší zdi byly svědky mnoha vražd a úmrtí, a že všechna ta negativní energie na nich musela ulpět.“ Má pravdu? Nebo jsou zdejší duchařské historky spíš stovky let starými pohádkami?